úterý 12. prosince 2017

Vrahové telátek

Je devět hodin a deset minut. Nastupuji do svého oblíbeného spoje, do červeného kloubového autobusu, který bude v cíli v devět hodin a dvacet šest minut.
„Dobrý den, do Biocevu prosím,“ oznámím řidiči a přikládám ke čtečce Lítačku s platným pražským kuponem.
„Za devět.“
Už už se chystám řidiče opravit, ale nakonec mu podávám desetikorunu. Připravenou dvoukorunu vracím do peněženky. Na cestě do školy máte přeci nárok na studentskou slevu.
Cestou se dívám do polí a přemítám o jaru a novém detektoru kovů. Nad plánovaným pokusem uvažovat nemusím. Už vím, že ihned po příchodu do laboratoře je třeba najít v mrazáku s mínus osmdesáti stupni radioaktivní metionin, aby řádně roztál před přidáním do reakční směsi... Brzy upoutá mou pozornost to, jak neobvyklou a fascinující rychlostí vyrostla Billa u obchodního centra; muselo se tak stát během víkendu. A kdy že to vykáceli ten lesík plný olověných kostiček?
U brány zjišťuji, že nemám vstupní kartu – nejspíš jsem ji zapomněla v kapse od kalhot. Naštěstí znám fintu na přechytračení turniketu, takže se bez potíží dostávám do budovy. Se vstupem do laboratoře žádné problémy nejsou. Ještě, že mám pro podobné případy klíč.
Nakráčím do místnosti a zvesela pozdravím. S jistou nelibostí zaznamenám, že u mého stolu pracuje někdo cizí a na poličce má vlastní sérii roztoků a buněčných kultur. Kam se, do háje, poděla má domácí zvířátka?
Upřou se ke mně čtyři páry očí.
„Ahoj, co tady děláš?“
„Přišla jsem vás jenom pozdravit a zeptat se, jak se tu pořád máte,“ špitnu.
A v tu chvíli si připadám jako nejztracenější stvoření ve vesmíru.

Bojím, bojím,
bojím se jít sám
nočním městem dál
zimou, zimou,
jak jsem si to přál

Od prvního září docházím každodenně do budovy, u níž kdysi hnila hlávka červeného zelí. Ve středu se obávám drastické skupinové terapie, v pátek komentovaného krmení. A úplně každé ráno se bojím toho, co přinese následujících osm až čtrnáct hodin, toho, kterou část sebe sama dnes ztratím. Přicházím o vlasy, o sluch, o kusy zubů i o naději, že někdy něčeho dosáhnu. Polapil mě proteazom a co nevidět mě semele. Chtěla bych si zachovat aspoň jednu jedinou vazbu.
Místo toho jsem nucena tvořit si nové.

„Vždyť víš, že se ti tu od začátku snažím být oporou.“

„Jestli bereš vážně byť jen desetinu toho, co tady říkáme, musíš být vážně chudák.“

„Až se příště pokusíš být vtipná, tak mě prosím upozorni.“

Tak dík. Dík za všechno.

„Jak je v Brně?“
„Smutně.“
„Ne, ale vážně. Jak je v Brně?“
„Jsem tam teprve jeden den, takže to nedovedu posoudit.“
Měla bych být ráda, že aspoň některé věci se nemění.

1 komentář: