Pomerančový džus - aneb Jak jsme šli na The Cure

Připomínalo to plánování výpravy na jiný světadíl. Nebo alespoň někam do ciziny - a to ještě jen v případě, že by se tam chystala osoba, která nikdy neopustila město, kde se narodila.
Dvakrát jsem si přečetla seznam předmětů, které si nesmíte vzít do O2 areny, jenom abych vzápětí mohla spřádat sofistikované plány, jak tam některé z nich pronést. Zakoupila jsem dva typy nápojů, které jsem hodlala ukrýt na dvou rozdílných místech svého oděvu. Zjistila jsem si, kam se dají odložit věci, u kterých bych to pronášení raději neriskovala. Prohlédla jsem si plánek obchodního centra Harfa, abych objevila ty nejbližší toalety a nedávala zbytečně všanc naše těžce vybojované pozice přede dveřmi. Dojela jsem si domů pro teplý kabát, abych neumrzla při čekání na otevření haly, a pro pohodlné boty, abych vydržela dlouhé stání. Upekla jsem tuňákový koláč a zabalila s sebou dva litry pití, abychom náhodou netrpěli hladem nebo žízní. Hodiny jsem hloubala nad vhodným oblečením, abych nakonec skončila v červeném svetru tam, kde cokoliv světlejšího než černá vypadá nepatřičně.
Pečlivě jsem se připravila.
To dělám pokaždé, když mám strach. Strach, že se něco pokazí a že už nebudu mít šanci to napravit.

"Je to nejspíš poslední příležitost je vidět naživo. Vždyť už jsou staří. A Robert strašně nerad létá."
Tak jsme si téměř před rokem zakoupili lístky a poslušně odžívali den za dnem, které do koncertu zbývaly. A snad proto, aby nám bylo připomenuto, že nejen The Cure stárnou, náhle byla ta dlouho očekávaná sobota tady.
"Když jsme loni kupovali ty lístky, skoro jsem nevěřila, že se někdy dočkáme - a hlavně, že ještě budeme spolu."

A tak jsem se v sobotu 23. října v půl jedné vymanila z dusivého objetí Jakuba Jana Ryby a odjela tam, kde se téměř stal hvězdou pekari páskovaný (a možná by se mu to i povedlo, kdyby pruhované hvězdy nebyli jen a pouze tapíři), jenom abych další hodinu bezcílně bloudila, očichávala pomeranče v hořké čokoládě a okukovala pánské klobouky. A najednou se před velkými skleněnými dveřmi vchodu sever vytvořil hlouček, takže jsem se raději posadila mezi bledé chlapce v černém, cizince, kteří objíždějí snad všechny evropské koncerty, a dívky s Robertem Smithem na tričku. A já, na plátěné tašce kočku na syntetizátoru, jsem si připadala, jako bych si nárokovala něco, co mi nepatří. Jenomže pak už přišel můj milý a pak i Mája, která dovolila tisícům jiných vzpomínek překrýt sušenkové vzpomínky na Řím. A potom otevřeli.
Dovnitř nás pouštěl drsňák s dobrým srdcem, kvůli jehož nemluvnosti jsem ztratila cenných deset vteřin. Utíkali jsme, ačkoliv se nás kdosi z ostrahy pokoušel zadržet. Dostali jsme modrou pásku na ruku a najednou jsme byli u pódia. Ve druhé řadě přímo uprostřed.

Čekání na předkapelu jsme využívali ke krácení mouder přesně na 140 znaků a žertování s chlapcem, který by snad i aspiroval na pozici náhradního člena v naší partě, nebýt toho, že se mu nadpoloviční většina naší výpravy ani nepodívala do tváře.
„Vůbec nevím, jak vypadal.“
„Myslím, že měl brýle.“
A na sobě určitě něco červeného. Poznamenal totiž, že si stoupl k těm správným lidem, když jsem si stěžovala na barvu svého svetru.
Najednou se zhaslo a nastoupili The Twilight Sad, jejichž zpěvák se pohyboval natolik podivně, že by mě vůbec nepřekvapovalo, kdyby na pódiu zničehonic zkolaboval.
„Já je neznám. Ale podle názvu bych je tipoval na nějaký dream pop.“
Nebyl to dream pop – a na předkapelu jich byla skoro škoda.

Pak znovu nastalo světlo a všichni netrpělivě čekali na setmění.

Mělo přijít v osm hodin a deset minut – a skutečně přišlo. Nejen má puntičkářská duše byla potěšena.

Když se The Cure objevili na pódiu, jako první se mi vybavil mem, který jsem viděla jen pár hodin předtím. Psí tísňová linka, na níž všechny hovory končí zvoláním „OMG“.

„Super! Sice vůbec nevím, co to zrovna hráli, ale bylo to super.“

Jakožto fanoušek rychlokvaška (neboli fanoušek na hovno, terminus technicus) jsem také občas měla problém s rozpoznáním skladeb – a někdy jsem je prostě a jednoduše neznala vůbec. Opět se dostavil ten pocit, že zabírám místo někomu, kdo by si zasloužil stát tři metry od Roberta Smithe mnohem víc než já. Jenže k takovým, jako jsem já, byli The Cure nanejvýš shovívaví; ve vodách méně známých skladeb nikdy nezůstali dlouho.

„Zahráli všechno, co jsem potřebovala slyšet.“

Výhodou toho, že The Cure mění každý koncert to, co zazní, bylo, že se mé přípravy nemohly dotknout téhle oblasti (i když jsem samozřejmě znala průměrný počet písniček a věděla, že se můžeme těšit na skoro tříhodinový koncert se třemi přídavky). Výsledkem byla nefalšovaná radost téměř z každé další skladby a pocit, že už snad nic lepšího ten večer nemůže přijít. A mohlo.

Takřka k slzám mě dohnalo Trust, následované From The Edge Of The Deep Green Sea a One Hundred Years - tedy přesně ta část koncertu, kterou většina recenzentů označila za ospalou a nezáživnou.

Došlo na A Night Like This, Inbetween Days, Pictures of You, Lovesong, Just Like Heaven, Never Enough, a dokonce i The Lovecats.

Poslední přídavek přinesl všechny zbývající hity, které by snad někdo mohl postrádat - byť v poněkud horší zvukové kvalitě. Má radost už snad nemohla být větší, když The Cure poslední přídavkový blok zakončili mým oblíbeným Why Can't I Be You?. Zvlášť proto, že jsem věděla, že počtvrté se už na pódium nevrátí. Že tohle už je opravdu to poslední, co uslyšíme.

"On je tak roztomilý, jak dělá ty svoje tanečky a pak se pokusí o nějaký vtip, kterému nikdo nerozumí."

Kdo čekal divokou světelnou show a zvuk jako z cédéčka, musel z koncertu nevyhnutelně odcházet zklamán. Byl to totiž spíše než zážitek hudební zážitek emocionální. The Cure odehráli koncert se ctí, ale co je důležitější – dokázali dojmout, nadchnout i patřičně rozesmutnit. Navíc působili velmi lidsky, byť by si nějaké ty hvězdné manýry jistě mohli dopřát a nikdo by jim to neměl za zlé.

"V momentě, kdy Robert Smith poprvé nejistým krokem přiťapká na pódium, máte najednou pocit, že si ho chcete pohladit, obejmout a vzít si ho už navždycky domů." *

Mé bolavé nohy a zalehlé uši se jistě neskutečně radovaly, že už jim konečně dopřeji oddech, ale já nemohla uvěřit, že už je po všem. Vypotáceli jsme se s davem před O2 arenu, s pocitem údivu a mírné otupělosti, jako když se probudíte z nějakého snu s fantaskními motivy.
Byli jsme vzhůru, do snu se nebylo možno navrátit. 

A tak jsme šli domů. Odnášeli jsme si s sebou nezapomenutelný zážitek, záhadné fialové trsátko a pár kousků slaného tuňákového koláče.

Jestli Robert Smith to své „na shledanou“ myslel vážně, jestli to nemělo být sbohem, tak vím, že, pokud to bude aspoň trochu možné, na koncert za těch pár let zase přijdu.
Přijdeme.

 

*Tato citace pochází z recenze, jejíž autor byl nejspíš jako jeden z mála na stejném koncertě jako my.

Cthulhu, the lonely hypermastigote

Když se vaše laborantka zeptá: "Dámy, nemáte některá z vás kvasinky?", nepřipletli jste se k natáčení nějaké hloupé reklamy na přípravek k léčbě vaginálních infekcí. 

Když se vás laborantka zeptá, jestli nehodláte pěstovat nějakou kulturu, většinou se neplánuje návštěva divadla. 

A očkování se bát nemusíte - bát by se měly spíše nebohé buňky, které vám přijdou pod ruku, pokud stejně jako já neumíte zachovávat pravidla sterilní práce. 

"Tak si představ, vstala jsem v půl sedmé, aby mně ty buňky pěkně narostly, a po dvou hodinách růstu tam není nic. Prostě umřely. Hahaha." Sice to píšu, ale ten hysterický smích mi stejně rezonuje lebkou. Zase jsem to zpackala. 

Podle Akademie věd už nespadám do kategorie mladý vědec. Chyby vědeckého mládí mám už zjevně mít za sebou. Jenže nemám. A zdá se, že je to se mnou čím dál horší. 

"Ty už jsi zabila tolik buněk, že jestli existuje převtělování, budeš v příštím životě kámen."

Even skipped

Srdce mi zůstalo viset někde na půli cesty mezi Prahou a Brnem. Volit mezi těmito dvěma městy bude znamenat volit mezi pocitem, že jsem špatný člověk, a pocitem, že jsem si nechala utéci příležitost, co se už nejspíš nikdy nebude opakovat. Jestli Brno znamená to, či ono, se mění ze dne na den. Nakonec tedy pravděpodobně rozhodne železná košile zvyku a má tendence se vázat spíše než na osoby na místa a předměty.

Měla jsem za úkol vybrat píseň jako součást svatebního daru. Jednu jedinou skladbu i s věnováním a vysvětlením, proč posílám zrovna tuhle a ne jinou. Nedokázala jsem to. V omezeném čase, který jsem měla na splnění tohoto zadání, jsem ve spěchu procházela svou hudební knihovnu, ale zavrhovala jsem jeden nápad za druhým.
Tuhle ne. Příliš depresivní. Příčina vyřazení většiny skladeb.
Tu taky ne. Naprosto nesouvisející text s tak vzácnou událostí, jakou je svatba.
A tuhle mám zase propletenou s příliš mnoha vzpomínkami. Vůbec nepřipadá v úvahu.
Většinou si dokážu místa a věci resetovat. Příliš na nich lpím, než abych se jich dokázala zbavit.
Pohovky a sukně s balónky. Muzea, červené klobouky a čajový porcelán. Řeka a gumové kachničky.
Přidám jim nový význam, zcela překrývající ten předešlý. Je to jednoduché. Jako když obalujete řízek v trojobalu. Je na něm mouka? Ještě přeci máme vejce. A strouhanku. Nejlepší trik je ale v tom, že vejce a strouhanku pak můžete střídat téměř donekonečna.
Hudba je v tomhle jiná. Trojobal ji zatíží natolik, že je pak její váha neúnosná. Je to skoro jako s člověkem, kterému jste kdysi řekli příliš mnoho. I banální rozhovory u kávy pak dostanou punc čehosi závažného.

Vždycky, když čtu Murakamiho, zdají se mi podivné sny. Pocit zmatenosti těsně po procitnutí je pak ještě posilován skutečností, že právě v takových knihách hrají sny často důležitou roli, neboť o to větší význam jim přikládám i já sama. Je zvláštní, že jeden jediný výplod podvědomí může tolik změnit to, jak vnímáte osobu, která se ve vašem snu objevila – a přitom ona sama to neměla šanci nikterak ovlivnit. Je to snad pouhé odhalení něčeho, co existovalo již dávno, jen to bylo opomíjeno?

„To je karma. Vrací ti vidličky.“

Žáby rostou z kytek, myši z hadrů

Stane se ze mě osamělá dáma s kočkou. A to i přes to, že jsem alergik a mým jediným zdrojem informací o chovu koček je odborná publikace Pusheen – Já, košišta.

Toho dne, kdy sis odvezl pryč krabici se všemi svými knihami, se z nastalé prázdnoty vynořily obrysy budoucího. To, co se předtím zdálo nemožné, se zhmotnilo v příšeru, která se večer co večer sklání nad mou postelí jako kdysi žena v černobílém svetru. Když zničehonic začnete zase usínat sami, podobné existence se poperou o to volné místo vedle vás.

Když jsem se dozvěděla, že nejspíš nechybělo mnoho, abych se na opeře setkala s panem Schrödingerem, nohy mi zkameněly a srdce vrostlo kamsi do kořenů. Bylo to znovuvypuknutí chronické infekce, nebo jen záchvat nekontrolovatelné paniky z potenciální trapné situace? Na tom nezáleží, neboť by na ničem z toho prostě záležet nemělo. Z některých labyrintů se člověk nevymotá, některé bažiny nikdy nepřestanou být na dosah. Mohu vůbec doufat, že někdo z lidí objevil metodu k vysoušení bažin? Protože pokud ne, pak je vše ztraceno již předem.

Stane se ze mě osamělá dáma s kočkou. O mnoho let dříve, než jsem čekala.
Když tedy nepočítáme tu kočku, co už dlouho ukrývám v krabici pod psacím stolem.

Svaté jitro jest a svatá noc je tmavá. A život lidský mezi nimi sen.

Jak se pozná harfenistka?

Půl života ladí a půl života hraje falešně.

„Jak to, že všechny harfenistky jsou krásné a křehké dívky?“
„Možná, že když se chceš učit hrát na harfu, neposuzuje se jen tvůj hudební talent, ale i vzhled.“
„Jo. A pak se musíš naučit především řídit dodávku.“
„To ano, je to vlastně docela pořádný kolos. Ale zase by v tom obalu mohla něco propašovat. Nikdo by ji nepodezíral.“
To ale podceňuji Hradní stráž. Pražský hrad připomíná takřka nedobytnou pevnost. Vstup jen po předložení občanského průkazu a řádném prošacování. Člověka by mělo napadnout, že ani hudební nástroje nebudou ušetřeny patřičné kontroly. Violoncella v obalu se do rentgenu ještě jakž takž napasují, ale harfa musí mít zase něco extra.
Natolik se zaberu do úvah o pašování zbraní v hudebních nástrojích, že si ani nevšimnu, že s bezpečnostní prohlídkou přišla řada na mě.
„Tak pojďte,“ povídá mi pán z ochranky. Asi vypadám tak dezorientovaně, že ještě pro jistotu ukáže na rám, kterým všichni musíme projít.
„Ale já mám náušnice.“
„No a co? Já je třeba nemám,“ zasměje se.
„Myslela jsem, že to bude pískat.“
„Takové malé předměty to vůbec nezachytí.“
Zato zjevně velmi snadno zachytí informaci, kolikrát kdo letěl letadlem.

Kolik sopranistek je potřeba k výměně žárovky?
Jedna. Vyleze na židli, uchopí žárovku a čeká, až se svět začne točit kolem ní.

Jsme namačkaní v šatně, která za obvyklých podmínek vůbec nebývá šatnou, nýbrž prodejnou suvenýrů ve Starém královském paláci. Cpeme se bábovkou a čekáme, až dorazí pan prezident se třemi monarchy z těch nejmenších evropských zemiček, abychom je mohli obtěžovat svou krátkou hudební produkcí. Napadne mě, že by náš dirigent mohl taktovkou náhodou trefit hlavu naší hlavy státu. Byla by to legrace. Účast taktovky na koncertu však není dovolena.

Kolik dirigentů je potřeba k výměně žárovky?
To se neví. Nikdo se na ně totiž nikdy nedívá.

Je to zřejmě naše poslední Ludmila. Poslední setkání s ráznou Svatavou, které jsme zapomněli popřát k svátku. Úplně poslední Tříhlav, který patří trojí tváří. Tohle dílo je tak trochu tricky, jak by řekl vedoucí naší laboratoře. Ať už ho cvičíte, jak chcete dlouho, nikdy si nejste úplně jistí. Dobře vím, že právě na tohle budu v prosinci nostalgicky vzpomínat, až se ke kostelní klenbě postopadesáté ponese "Hej, mistře!"
Při představě, jak budeme před panem kardinálem provolávat věčnou slávu bohům všem, pociťuji lehce zvrácenou radost. I o tento zážitek jsem však připravena. Duka už od prvních tónů spí, jako když ho do vody hodí. Neprobudí ho Svantovít, Perun, Tříhlav a dokonce ani Hospodine, pomiluj ny. Bohové nejspíš nemají smysl pro humor.
Občas mi pohled zabloudí směrem k přítomným panovníkům. Docházím k závěru, že vládnutí je zřejmě velmi náročné a skličující zaměstnání. Nebo je třeba relaxovat obličejové svaly do té doby, než se zase objeví novináři a fotografové. Nebo zpíváme tak strašně, že tito pánové již přemýšlejí, kterého otorinolaryngologa si nechají zavolat. Jak jinak by se totiž daly vysvětlit ty zachmuřené grimasy, jež smíme v celé své kráse během této půlhodiny pozorovat?
Trombonista je má odvěká platonická láska. Co na tom, že vypadá jako myš. Nikdy se na člověka nezapomene usmát. A úsměv, zvlášť tady na Hradě, má cenu zlata.

Kolik altistek je potřeba k výměně žárovky?
Všechny. Jedna vyleze na židli a ostatní si stěžují, jak strašně vysoko to je. 

Paměť je strašně nespolehlivý zdroj informací. Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a s její pomocí prováděli výzkum lidských emocí, pravděpodobně by usoudili, že většina lidí během života prožívá téměř konstantní štěstí, přerušené jen krátkými neutrálními úseky.
Zatímco Svatava zpívá svou árii - jak příznačné, že zrovna ji doprovází harfa! (také Svatava musí mít vždycky něco extra) - vzpomínám na loňský koncert s hudbou pro sebevrahy, který proběhl jen o pár metrů dál. Vzpomínám, jak se mi tam do lebky zabudovalo neviditelné sluchátko, jež zajišťovalo hudební doprovod pro následujících pár hodin. Žádný dramatický motiv, který by se hodil k podkresu dalších událostí možná poněkud lépe - nýbrž harfový kolovrátek, naznačující snad to, že některé věci je prostě třeba nechat doběhnout do konce.
Občas se mi stýská po loňském jaru.
Jenomže květy ze sakury dávno shnily.

Proč chodí houslisti neradi na hřbitov?
Protože je tam příliš mnoho křížků.

Použitá hudba / playlist / k poslechu - případně i tanci:
Svaté jitro jest

Tříhlav (a jeho kamarádi)
Sbormistře, vstaň bystře! Zvedni sklenici...
Patálie s harfou

Teplý Vaněk

Na horách sejou hrách, na dolině kočku

Je pondělí. Oranžovobílý vláček se po vachrlatě vyhlížejících kolejích škrábe stále výš, aby překonal pět set výškových metrů. Louka za okny se zelená a mezi kameny vyrůstají osladiče. Skoro se zdá, jako by skály klopily řasy. Snad ze studu, že nejsou patřičně oděné. Že zahodily bílý šat.

Říká se, že to, co máte stále na očích, vlastně vůbec neznáte. Schválně si zkuste vzpomenout, jak vypadají vaše náramkové hodinky. Popište je do co největších detailů. Mají matný nebo lesklý pásek? Jakou barvu mají číslice? A jsou tam vůbec nějaké? Je na ciferníku namalovaný nějaký vzor? 

Nedávno jsem si nebyla schopná vybavit, jaké vozy jezdí v metru na trase C, přestože s oblibou prohlašuji, že tam teď trávím většinu svých dní. V duchu jsem slyšela kvílení, které metro vydává, když brzdí, i zvuk, co se ozve předtím, než zazní: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají,“ ale za nic na světě jsem nedokázala vymyslet, jak se vzhledově liší od vozů trasy metra A. Vsadím se ale, že kdyby někdo vyměnil potahy u sedadel, ihned bych to zaregistrovala. Stejně tak se tady nedalo přehlédnout, že v hale u lanovky nabarvili stěny na zeleno, že vyměnili informační tabule – a jak málo je sněhu oproti minulým letům.

Zatímco se kodrcavě přibližujeme alespoň trochu zasněženým vrcholkům, uvažuji, jak moc je pravděpodobné, že jsou nynější podivné zimy pouze dílem náhody. Mezi mozkovými závity mi parazituje věta, kterou jsem se nakazila v bahně internetových diskuzí. Zničili jsme si tuto krásnou planetu – a jsme za to zodpovědní všichni do jednoho. Jak velká míra odpovědnosti leží na mně? Kvůli tomu, že jezdím autem. Že piju balené nápoje a jím jogurty z plastových kelímků. Že vůbec jím jogurty. Že vůbec jím. Že na mytí vlasů spotřebuji hektolitry pitné vody. Že podporuji umělé zasněžování a ničení horských ekosystémů tím, že jezdím na lyže. Jak moc za to všechno ve skutečnosti mohu?

---

Je úterý. Proplouvám mlhou a pobrukuji si „bílá láva dne, bílej šum v hlavě – už jenom pět dní, už jenom pět dní, vrátím se k tobě“. Celý den přemýšlím nad tím, že Ti večer musím poslat Edárik a Pádika od Zrní se vzkazem, jak moc se na Tebe těším. Ale než to stihnu uskutečnit, píšeš Ty. Pojedeš domů, už ve čtvrtek, takže se neuvidíme.
„Buď prosím co nejhodnější.“ Připadá mi, jako kdyby mě ten dovětek popadl za nohy, pověsil hlavou dolů a snažil se mi skrz ústa vytřepat srdce z těla. Tohle už se mi jednou stalo, přímo tady. Jen tenkrát byla středa. Měla jsem být ohleduplná a co nejhodnější – aby mě mohly obludy z hlubin snadno spolknout, až se vrátím. Ještě bych se mohla předem trochu naporcovat…
Beru do ruky imaginární nůž a přemýšlím, kudy povedu ten zcela reálný řez – jenomže nevím, jaký tvar mají čelisti oněch oblud.
Panikařím a Ty to víš, ačkoliv Tě usilovně přesvědčuji o opaku.
Po chvíli konečně prozrazuješ, o co jde. Přemýšlíš nad tím, že si dáš přihlášku na vysokou do Brna. Zbyly Ti peníze pouze na jednu – a dnes je poslední den na rozmyšlenou. V Praze nejsi šťastný.

Pokud se rozhodneš odejít, bude to znamenat konec. Oba to víme. Nejspíš to bude definitivní, protože napotřetí by to ani jeden z nás neměl odvahu zkoušet znovu.

Povedu tedy řez mezi sebou a Tebou, když nebude zbytí.

---

Je čtvrtek. Zdá se jako by mě zima chtěla ztrestat za to, že jsem si dovolila tvrdit něco o tom, že jí ubývají síly. Celý den hustě sněží. Snažím se nemyslet na bolest prstů a na bílé skvrny, které nejspíš spatřím, až vytáhnu ruce z rukavic. Na to, jak mi budou brnět nehtová lůžka, až se budu mýt na záchodě teplou vodou. 

Závodníci nemají na výběr, protože je čtvrtek.
My nemáme na výběr, protože jsme koupili pětidenní lístek. 

Všem nám k bloudění vánicí z reproduktorů hraje hudba, přerušovaná jen hlášením se jménem odvážlivce, který si i v tomhle nečase troufl na slalom, a s časem, za jaký trať dokázal projet.
„I´m driving too fast
I´m driving too far
I´d like to change my point of view
I feel so lonely, I´m waiting for you
But nothing ever happens“
Vzpomínám, jak jsme s Májou seděly u nás v obýváku, pojídaly hořkou čokoládu s malinami a pouštěly si tuhle skladbu z mobilního telefonu. Nedaří se mi odhadnout, jak dávno už to asi je.

Jako další se sjezdovkou rozezní Es ist Sommer od Wise Guys. Musím trochu přibrzdit, abych se ujistila, že mě uši neklamou.
"Jetzt ist Sommer!
Egal, ob man schwitzt oder friert:
Sommer ist, was in deinem Kopf passiert.
Es ist Sommer!
Ich hab das klar gemacht:
Sommer ist, wenn man trotzdem lacht,“ vykřikuje Dän přes tlampače obalené sněhem a rampouchy. Připadá mi to jako nějaký zlomyslný žertík.

Zatímco někteří mají uvnitř dutiny lebeční stále slunečné počasí, v mé hlavě vládnou třeskuté mrazy, zuří sněhové bouře a orientaci v už tak nepřehledném emočním terénu zhoršuje neprostupná mlha.
I když je má hlava momentálně chráněná helmou, větší nebezpečí jí hrozí zevnitř.

Jak dlouho to asi trvá, než se na mozku vytvoří první omrzliny?