"Četl jsem tvůj poslední článek. Je hrozně smutný."
"Naopak. Měl být o naději..."
"O naději?"
"Jo. Chtěla jsem napsat další, ale ten už by nebyl takhle pozitivně laděný."
"Kdybys
psala ještě o trochu smutnější články, měl by tvůj blog pouze unikátní
návštěvy. Každý, kdo by si tam něco přečetl, by okamžitě spáchal
sebevraždu."
Měla jsem ten text napsaný. V hlavě. Věty
se ke mně slétaly jedna za druhou - ve vaně, v obchodě, při cestě na
tramvaj. O tom, koho jsem zklamala. Komu jsem ublížila.
A pak, náhle, se slova rozprskla v beztvaré nic. Jako když rozbijete starožitnou vázu.
"Když přijde na mikrotubuly katastrofa, kometky se ztratí."
Nezbývá tedy než stavět nanovo. Ze zcela jiného materiálu.
Je
pondělí. Opatrně našlapuji na skleněnou podlahu. Této opatrnosti se
nejspíš nikdy nezbavím. Mám pocit, že by stačilo jedno nepatrné zaváhání
a zřítila bych se kamsi, odkud není návratu. Nadobro bych se
porouchala.
Ačkoliv možná by to za tu vteřinu závratné nádhernosti letu
stálo...
Na této mé strastiplné pouti mě provází kluk s rybím batohem. Připomíná mi pana Optimistu. Tím, jak vypadá, i tím, jak mluví.
"Kolik myslíš, že tam dnes bude lidí?"
"Nedivila bych se, kdyby to už všichni ostatní vzdali."
Vzápětí
zjišťuji, že jsem podcenila vytrvalost svých spolužáků - nebo jejich
touhu po nových informacích ohledně cytoskeletu. V malé konferenční
místnosti už sedí čtyři.
Dívka ze třeťáku, která si už teď plní
magisterské předměty, aby příští rok mohla jet do ciziny. Zdá se mi, že
má v sobě cosi tvrdého a neoblomného. Kráska z fantasy ság. Severská
válečnice.
Kamarádka kluka s rybím batohem. Má na sobě hnědou
halenku s mašlí. Připomíná v ní porcelánovou panenku. Přesto má v sobě o hodně víc života než válečnice.
Kluk od mitochondriíí. Asi před dvěma lety
jsem s ním mluvila při několikaminutové návštěvě biochemického praktika.
Ptal se, jestli nechci začít chodit k nim do laboratoře. Párkrát jsem
opravdu litovala, že jsem to nezkusila.
A kluk z vývojovky.
Vždycky sedí zády k ostatním a hypnotizuje obrazovku notebooku. Za celou
dobu jsem ho slyšela říci pouze tři slova. "Já tu budu." Překvapilo mě,
jakou má barvu hlasu.
Po půlhodince uspávajícího a zároveň neskutečně zmateného výkladu začneme s klukem od mitochondrií hrát hru s jednoduchými pravidly. Pokaždé, když jeden z nás zachytí v přednášce nějaký nesmysl nebo podivný informační skok, podívá se na toho druhého, buď pobaveně nebo znechuceně. Podle situace. Jenomže kluk od mitochondrií začne podvádět. Ke konci přednášky mě pohledem rentgenuje téměř neustále.
Poté, co přednášející (úplně stejným tónem, jaký používal celou uplynulou hodinu a půl) oznámí, že dnešní lekce je u konce, všichni se nadšeně hrnou pryč. Ve dveřích se skoro srazím s válečnicí a klukem od mitochondrií.
Před budovou nám válečnice zamává na rozloučenou. "Musím ještě do laborky." (Jistě už dělá na diplomce.) Kluk od mitochondrií toho ihned využije k tomu, aby se mi představil.
"Už jsem tě někde potkal, ne?"
"Jasně. Občas chodím do školy." A posledních pár týdnů sem.
"To taky, ale..." Tváří se, že usilovně přemýšlí. "V prváku jsme se viděli v biochemickém praktiku."
"V prváku jsem ještě do laborky nechodila," pokouším se to zahrát do autu.
Zalituji, že jsem si trochu nepospíšila a raději nezapředla hovor s klukem s rybím batohem. Mluvit s ním je vlastně docela uklidňující, neopouští bezpečnou školní půdu. Tady se ovšem dialog ubírá po podivných cestičkách kamsi za hranice našeho oboru.
"Tys uvažovala o studiu filosofie? Proč? Vždyť je to něco úplně jiného..."
Najednou musím formulovat své myšlenky, leckdy takové, které jsem se nikdy formulovat ani nepokusila.
Jak ráda bych zůstala zavřená uvnitř fosfolipidové dvojvrstvy!
Je středa. Potácím se po chodbě se čtyřmi litry média. Přede dveřmi laboratoře potkávám kluka s rybím batohem. Míří na přednášku. Kývnu na něj, protože mávat s takto plnýma rukama je zcela nemožné. "Já dneska asi nepřijdu."
"Tos mi měla říci, zase bych ti to nahrál. Ale nemám s sebou diktafon."
"Nevěděla jsem to. Myslela jsem, že to stihnu."
"Tak já se zeptám, jestli ti to někdo nemůže nahrát místo mě."
Chybí neskutečně málo, aby mě to dojalo téměř k slzám.
"Nepetalakton je izoprenoid ze šanty kočičí. Bývá také nazýván kočičí kokain. Kočky se v porostech šanty válejí, trhají listy - a nich se uvolňuje nepetalakton. Asi po deseti minutách nastoupí sedativní účinek, kočky se v šantě stočí do klubíčka a usnou."
Co se jim tam asi zdává?
