Horečka dengue

Měla bych si konečně jednou provždy zapamatovat, že United Islands pro mě byly a budou symbolem prohry. Abych už nikdy nezkoušela ověřovat, jestli tomu tak skutečně je.
„Já na to Zrní nemůžu jít. Nezlob se.“
„Nevadí. Uvidíme se potom.“
Nakonec přeci jenom podléhám pokušení a na koncert jdu. Sama.
„Úzko, úzko, musí být úzko, aby mohl vzniknout svět,“ zní do daleka, když přicházím. Beru to jako vzkaz.
Usmívám se na dívku, kterou mylně považuji za Bludičku.
Pak ale zaslechnu první tóny Dvou a to se mi do očí nahrnou slzy. Utíkám Kinského zahradou, seč mi nohy stačí. Kdyby to nebylo podivné, asi bych si zacpala uši.

„Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne.“

„Tak jestli přijde i tvůj kamarád, nebude přeci vadit, když pojedu domů,“ snažím se o pár minut později přesvědčit pana Optimistu. „Jenom bych vám překážela. A zítra půjdeme spolu, co ty na to?“
Nevadilo by mi poslouchat další kapely, protože ty už nejsou zatíženy žádnými vzpomínkami. Jenomže mě děsí představa setkání se zlotřilým Jeníkem. Vím, že z něčeho takového kouká neskutečný průšvih.
Nakonec zůstávám, což je zavrženíhodné. Zvlášť když uvážíme, jakou motivaci pro něco takového mám.
Už po prvních minutách si uvědomuji, jak strašlivá to byla chyba. Když se poprvé podívám Jeníkovi do očí. Když mi gratuluje ke složení státnic. Když pivem připíjí na to, aby mi dobře dopadly přijímačky.
S panem Optimistou tvoří naprosto smrtící kombinaci. Neustále si mě dobírají a já se nemám sílu bránit. Protože se právě v duchu bráním něčemu, co ve mně nebezpečně rychle roste. Mlátím mozkové příšery, jak to jen jde, a snažím se, aby nikdo nezaslechl jejich ryk. Zmatek skrývám pod masku „mně je to všechno jedno“ a usilovně přemýšlím, jak se z té šlamastyky dostat.
Několikrát prohlásím: „Tak já už půjdu,“ ale nikdy svá slova nedodržím.
Po čase už se ani nesnažím nedívat se.

Když se loučíme, podává mi zlotřilý Jeník červený reklamní klobouk. Bezmyšlenkovitě si ho nasadím.
„Aspoň nebudu tak černá.“
„Teď už budeš červená. Červená Karkulka.“
„Ale já nemám košíček. Já bych chtěla košíček!“ Teatrálně zavzlykám a dupnu nožkou.
Teprve, když mi hlavou proběhne myšlenka: „Aspoň od něj budu mít něco na památku,“ si plně uvědomím, co to zase vyvádím.
Podávám klobouk původnímu majiteli. „Nemůžu si ho nechat. Nevím, co bych s ním dělala.“
„Já ale zase nejsem Červená Karkulka.“
Je pro mě najednou hrozně těžké vzdát se ho. Na chvíli klobouk držíme oba. Pak ho konečně pouštím.
To je to další, co bych si měla uvědomit. Že některé věci jsou prostě zapovězené, byť po nich člověk jakkoliv touží.
Pro mě je v tuto chvíli takovou věcí červený klobouk.
A zlotřilý Jeník.

"Je svátek hudby a místo abych tančil..."

Svět je nespravedlivý. Udělala jsem státnice. Já, která jsem se na učení téměř vykašlala.

Dali mi jedničku. A to jenom proto, aby mi nezmařili šanci na červený diplom. Protože to, co jsem jim tam předvedla, by stačilo stěží na dvojku. A to jenom v případě, že zohledníme to, že se ptali i na věci, které se v nenacházely v okruhu, z něhož jsem zkoušku skládala.
Svět je nespravedlivý. A já jsem znechucená. Ze sebe, že jsem se nedokázala naučit na opravdovou jedničku. A z komise, že byla tak moc ovlivnitelná.
Docílili tím akorát toho, že ze složené státnice nemám ani trochu radost. Beru to jako jednu z mnoha nepříjemných povinností, kterých se mi podařilo zbavit. A místo slavení se zabývám těmi dalšími, co se na mě valí. Přijímačkami. A tím, že bych měla nějak vyřešit tu záležitost s panem Optimistou.

Sama sebe jsem obelstila představou, že po státnicích nám spolu bude krásně. Že budu chtít trávit veškerý svůj čas s ním, když jsme museli kontakt tolik omezovat kvůli učení. Jenomže jediným výsledkem toho všeho bylo poznání, že mi nechybí. Že i když jsme se naposledy viděli o muzejní noci – tedy spíše o muzejním ránu, kdy jsem bez snídaně prchla z jeho bytu a jemu to bylo jedno – nedělalo by mi problém vydržet bez něj další týden, dva. Že s ním nechci jít večer na koncert – a ze všeho nejmíň právě na Zrní.

„Řekla bys mi prosím jméno nějakého tvého oblíbeného básníka, co toho hodně napsal?“ Srdce mi poskočí, že by se třeba rád literárně dovzdělal, ale on ho další větou přišpendlí k desce mého psacího stolu. „Chtěl bych na jejich textech vyzkoušet něco do školy.“
„Nevím, kdo toho hodně napsal. Možná Nezval. Halas. Holan. Nebo Hrubín.“
„Hrubý?“
„Ne. Hrubín.“
„Hm, to jsem nikdy neslyšel.“

Naše světy jsou naprosto neslučitelné. I kdybych se stokrát snažila. A já se vlastně už ani snažit nechci.
Chci jediné – spát.
Sama.

Kyselina permravenčí

Je sedm hodin ráno, za okny šedivo a já si jako blázen oblékám modré květované šaty. Letní šaty do deseti stupňů. Abych přehlušila myšlenky, kvílím se zpěvákem z Air Traffic „It's you that I need, it's you that I need. It's you and I'm sure it's always been.“ Snažím se příliš nehloubat nad textem – dobře vím, že by mě znovu shodil do vod šílenství, poté, co se mi podařilo zachytit se záchranného kruhu. Tak vypadá má jediná ranní příprava na obhajobu bakalářské práce.
Strašně bych si přála, abych byla alespoň trochu nervózní. Aby mi na tom záleželo. Ale ať se snažím, jak se snažím, nevykřesám ze své duše ani jiskřičku zájmu. Je mi to všechno jedno. Tak strašně zoufale jedno.

Po další z nocí skrz naskrz nasáklých slzami mé tělo nejspíš nemá na adekvátní reakce sílu. Žádný třes, žádné kamení v žaludku. Jenom dvě hromádky soli na polštáři a jedna hromádka neštěstí ve mně.

První se o mé úspěšné obhajobě dozvídá pan Optimista. Ne proto, že bych měla radost a musela se o ni podělit. Ne snad proto, že bych s ním chtěla mluvit. Ale proto, že se mi zdá, že to tak má být. A proto, že vím, že nám to oběma bude úplně stejně ukradené. (Aspoň jeden jediný pocit máme společný. Vlastně jsou dokonce dva – zapomněla jsem započítat pocit „náš vztah nemá smysl“.)
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
Strašně ráda bych mu řekla, že bez něj bych bakalářku ani neodevzdala. Měl by vědět, jak moc mi pomohl. Ale to je jen další z řady věcí, na kterých už v tuto chvíli nezáleží.
„No jo, tak se měj.“

Zajímalo by mě, jestli lze za osm dnů nacpat do mozkovny veškeré učivo ke státnicím. Čistě teoreticky, kdyby se člověk učil. Protože já se učit nebudu. Budu brečet a brečet, dokud neupadnu do kómatu.
Možná jsem z obhajoby neměla dostat za jedna. Třeba by mě to probudilo z letargie. Třeba bych ještě bojovala. Ale spíš ne. Předem prohraných bitev se totiž nikdy neúčastním.
A tohle prohra je. Ve všech ohledech.

Chemolitotrofní škeble

A/N: Sledujte v přímém přenosu nástup šílenství. Nezmeškejte tuto jedinečnou příležitost!
(Bude opět průběžně aktualizováno.)

Pondělí
Své city odlévám
do předem připravených forem
To aby mi nekazily
zajímavý článek
Mám zasádrované plíce
Možná proto
se nemohu nadechnout
Či je to snad dlaha
na zlomené srdce?

Úterý
Snad jsi jen prohrál
svá ostrovní území
v boji s CpG-methyltransferasou
Zazdíváš se tichem
A já mám strach
že jsou umlčeny
i naše esenciální geny

Středa
Hroutím se před skříní s oblečením
Už chápu
proč některé dívky po rozchodu
obměňují svůj šatník
"Pokud vaše svršky
vzbuzují nežádoucí reakce,
je na čase je zlikvidovat
a pořídit si nové."
Tuto strategii doporučuje
10 z 10 afrických Trypanosom

Čtvrtek
Molekula DNA se podobá
neuvařené špagetě 
WC párování je vždy
v B konformaci
a v gelu se odehrává
plazení bez napínání
či plazení s napínáním
Ještě to bude napínavé

Pátek
Oponent mi vytkl
že se snažím 
být spíš spisovatelem než vědcem
Vlastně se cítím
polichocena

Sobota
Pálí mě oči
od slz
Když se říká: "Neodcházej!"
bývá už zpravidla
pozdě

Neděle
"Karamel je cukr
co se už neuzdraví."
To bude jediná má znalost
o metabolismu sacharidů
Jak se mám učit o sladkých látkách
když je mi slano až běda?