Point of no return

A/N: Online reportáž z bojiště, bude průběžně aktualizováno.
Přiložené foto nejen dokumentuje utrpení předstátnicové, ale taktéž vypovídá mnoho o mém vztahu.

Pondělí
V noci skládám státnice
z oboru Botanika a literatura
Musela bych přečíst
jenom tři knihy

Úterý
Tučňáci věší
ryby na tabuli
a já si splétám lano
z cytoskeletu
Intermediární filamenta
jsou prý mimořádně pevná
Kolik toho unesou?

Středa
Citranž, lemonquat a lemandarin
Citremon, limquat a citrumelo
Brzy se začnu
tvářit kysele

Čtvrtek
U kávy
poslouchám hudbu od žida
(Kofein
je derivátem purinové báze)
Nejsou snad
heterocykly něčím,
co se v životě opakuje
stále dokola
a pokaždé trochu jinak?

Pátek

Pyruvát: "Aladin je jednička - čistí servis three-nitrátem glycerolu."

Oxoglutarát: "Dvě glukosy galantnímu argonautovi z historie, prosím!"

Oxoisovalerát: "Třetí leukocyt se isoluje na valníku."

Oxalacetát: "Čtyři sparťani v chřestu…"

Oxoadipát: "Trp, lysko, máš za pět!"

NIH: "Šest tyrkysových fenek…"

SAM: "Metanol má poslední slovo."
Tak jste se mi vrátily, mé věrné kamarádky
Asi se odstěhuji k chobotnici
s vámi
Když můj milý opovrhuje
podmořským životem
("Co jsi mi to poslala za hrůzu?")

Sobota
Voníš po omítce
a z uší se Ti sype modrý sníh
Když usínáš
cukají Ti prsty
Když spíš
vyznávám Ti své city
Aby Tvé mlčení

nemluvilo

Neděle
Přímá repetice typu Jelen-Jelen
mi vždycky spolehlivě zvedne náladu
Možná proto, že molekulární biologie
mě do této repetice
pokaždé ochotně zařadí

"A nenasypal jsi mi do té snídaně něco, že máme takhle oddělené porce?"
"To víš, že jo. Kokain."
"Tos měl říci hned, že to jsou banány z Lidlu."

Fushi tarazu

Na mřížích na Nuselském mostě se sem tam objevují maličké zámky. Není to tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Jedině láska nás přeci drží dostatečně pevně, když stojíme na okraji propasti.

O víkendu jsem místo pilného studia vývojové biologie pobíhala strašidelnými internetovými lesy ve snaze najít Jeníčka, kterého jsem spatřila z vysokého stromu. Jeníček však po sobě pečlivě uklízí všechny perníkové drobečky, aby ho nebylo možno vystopovat. A to nevěstí nic dobrého, stejně jako fakt, že se z těchto lesů pokouší udělat smrkovou monokulturu.
Tisíckrát jsem zabloudila a zase se vrátila na začátek. Jediné, co jsem vyzískala, byla informace, že tudy cesta nevede. Ale o správném směru jsem se nedozvěděla zcela nic.
Nakonec jsem se posadila na pařez, abych nechala své unavené nohy trochu odpočinout. Přemýšlela jsem, jak moc by musel být takový Jeníček úžasný, abych dobrovolně pustila ruku pana Optimisty, který mě provází na mé cestě lesy opravdovými, nikoliv imaginárními. Odpověď byla tak jednoznačná, jak jednoznačná řešení mi dává můj milý na některé z mých neřešitelných problémů.

U Vyšehradu vzduch rezonoval quickstepem a noční Praha šeptala cosi o naději. Darovala jsem panu Optimistovi malou žlutou gumovou kachničku. Za odměnu jsem dostala nejdelší polibek svého života.
Po nábřeží jsme kousek běželi, snad proto, abychom spatřili barevná světýlka nad řekou, nebo možná jen z čisté radosti. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda, ale samotnou mě to tolik překvapilo, že jsem raději mlčela.

Pan Optimista se do mého života vloudil jaksi nedopatřením. Nechtěla jsem se seznámit, chtěla jsem jen přežít. Nejsem s ním vyloženě šťastná, ale nešťastná také ne. Vzhledem k výchozímu stavu je to vlastně neskutečný zázrak.
Nádherných a jedinečných okamžiků je zatím poskrovnu, pomalu však přibývají. Možná bych si měla zase začít vést deník, abych nikdy nezapomněla, jak krásné to bylo, když jsme se u hokejového zápasu Česko-Švédsko krmili zmrzlinou, hummusem a sýrovými tyčinkami. Když jsme mluvili o svém největším strachu a já poprvé cítila, že je mi blízko. Když jsme vedli sakurovou bitvu a já se ze samého štěstí nemohla přestat smát, takže jsem brzy měla pusu plnou růžových lístečků. Když jsme v tu samou chvíli poslouchali tu samou hudbu. Když mi připravoval snídani a zakázal mi, abych mu pomohla, protože usoudil, že jsem příliš unavená. Když mi v hlavě zněly melodie od harfenistky a po obloze se pomaličku posouval Velký vůz. Když mi přivezl perníkové srdce z toho města, kam občas někoho pošleme, když nechceme být až zas tak neslušní. Když jsme se pokoušeli tančit waltz na dětském hřišti. Když jsme spolu jedli sushi, on mě krmil hůlkami, já se neustále chichotala a nebylo to jen proto, že jsem ten den příliš pobývala na slunci. Nebo když jsem mu odmítla dát adresu svého blogu, protože jsem věděla, že toho o něm ještě hodně napíšu.

Možná by už bylo na čase přestat našemu vztahu házet klacky a smrkové větve pod nohy.
Jenomže mám strašný strach, že na takové zjištění je pozdě. Že už je náš vztah nenávratně poškozen.
Jestli jsem si zapamatovala něco z vývojové biologie, pak je to to, že chyby v rané fázi vývoje většinou nelze napravit, protože zničí veškerou životaschopnost toho, co vzniká.

Bylo by mi strašně líto, kdyby odešel.
Ale je něco takového dostačující proto, aby se všechno od základu změnilo?

„Uvidíme se zase někdy?“
„To víš, že jo.“ Zasměje se. Jako by ani nemohl uvěřit, že bych snad mohla čekat jinou odpověď.  „Co je to vůbec za otázky?“

Tutázy a exouázy

Začínám to vzdávat. Závratnou rychlostí mi ubývají síly, i přesto, že od startu jsem uběhla teprve několik metrů. Čeká mě maraton a já mám pochybnosti, jestli dokážu udělat byť jen jediný krok.

„Bojuj!“ ječím na sebe, skoro hystericky, tak jako hokejoví fanoušci skandovali: „Hoši, bojovat!“, ačkoliv jim všem do jednoho bylo jasné, že to nepomůže.
Že nezískáme zlato, stříbro a dokonce ani bronz.
Že je konec.
Že situaci nezachrání ani Jarda Jágr.

Občas mě udivuje, jak jsem mohla narazit na člověka, který je ještě svědomitější než já. Který mi na otázku: „Mohu za tebou večer přijet?“ odpoví: „Vydrž po státnicích.“ Který se mi snaží vsugerovat, že to, že se mi po něm stýská, je problém, s nímž si musím poradit sama. Který nikdy neřekne: „Prosím, zůstaň, aspoň chvíli,“ bez ohledu na to, kolik toho ten den ještě musí přečíst. A který, když se zeptám, jestli mu mohu během noci zavolat v případě, že budu víc než hodinu brečet, prohlásí: „To bych si pak musel na noc vypínat mobil, vždyť bych se druhý den nic nenaučil.“

Máme nastavený přísný režim. Dvě až tři hodiny jednou za dva až tři dny. Víc ne. Ve výjimečných případech je povolen patnáctiminutový telefonát na dobrou noc.

Na rozdíl od tebe ještě nevím, jaké je to jít ke státnicím a co je potřeba udělat pro to, aby je člověk úspěšně složil. Možná ti v červnu ještě budu děkovat, žes mě hlídal, abych neztrácela cenný čas.
Ale teď si prostě jenom strašně přeju, abys byl blíž.
Abys chtěl být blíž.

Pekari (ne) páskovaný

Věci se daly do pořádku.
V pondělí  jsme s panem Optimistou chodili podél řeky, svítilo slunce, vzduch kdovíproč voněl rybinou a já si poprvé za tu dobu říkala, jak nádherné by bylo jet spolu někam daleko na dovolenou. Mluvili jsme o vzpomínkách, létajících kobercích a aktualizacích tabletu a já našla několik podstatných důvodů, proč si ho doopravdy vážit.
Pak jsme seděli jen několik metrů od místa, kde jsme nedávno rozcházeli (přibližně tolik metrů, před kolika dny to bylo) a hleděli si do očí.
Věci se daly do pořádku.

A pak se vynořili dva Jeníci se sekerami na ramenou, aby iluzi spokojenosti rozbili na padrť.

První přišel ten pohádkový. Pozval mě na perníkové srdce a já nedokázala odmítnout. Už několik dní po sobě házíme sladké drobečky se zbytky citronové a čokoládové polevy a já se pomalu měním v ježibabu, která musí ublížit, aby se nasytila.
Jenomže to on mi připomenul, že i lidský život může být pohádkově krásný. S ním vyvolávám duchy minulosti a cítím se bezpečně, když znovu začínám věřit na zázraky. Musel by to být totiž ten nejzázračnější zázrak, aby kouzlo působilo stejně jako kdysi. Ale co když bude?
Možná se v temném lese potuluje vícero osamělých princů, kteří mají obavy ze změny v žábu a hledají princeznu, se níž by těmi lesy mohli bloudit.
Tu pan Optimista jistě nehledá (k čemu taky?). Dokonce mi rozmluvil i natáčení vlasů. Prý abych vypadala jako normální holka, ne jako princezna.

Potom nastal čtvrtek. Pan Optimista držel jednou rukou pivo a druhou mě kolem pasu. Spolu s pološíleným davem jsme skákali Hop-hop-hop, abychom byli správní Češi, a při každém gólu jsme se pořádně políbili. Moje srdce radostně poskakovalo s námi. Snažila jsem se však příliš neohlížet, protože každý pohled za sebe srazil mé srdce zase o trochu blíž zemi. Nechtěla jsem, aby se za chvíli válelo v kaluži rozlitého piva hned vedle bot finských fanoušků, kteří by si na něm jistě s radostí vybili svou hořkost. Nepomohlo to.
Na poslední chvíli jsme se vmáčkli do vagónu metra plného rozjařených chlápků v dresech, kteří pokřikovali: "Jááárda Jááágr!" Vůz se ze samého veselí úplně rozkymácel.
"Ólé-ólé-ole-ole, vyhrajeme, vyhrajeme!" začal jeden z cestujících a všichni se k němu přidali.
"Vždyť už jsme vyhráli, ty vole," poznamenal druhý. První plynně přešel na jiný popěvek podobného rázu a s ním i všichni okolo.
Pan Optimista mě objímal, abych nespadla, ale ono stejně nebylo kam.
Nebylo ovšem ani kam se ukrýt před pohledem na třetího člena naší výpravy, toho, který se místo mě stal vlajkonošem. Nejlepší kamarád pana Optimisty naštěstí není naživo ještě pohlednější než na fotografii, ale i něco takového bohatě stačilo na výrobu menšího zmatku v mojí hlavě. On ví úplně všechno o našem vztahu - včetně toho, že jsem se s nimi bála jít na hokej. Ale myslím, že důvod něčeho takového by ho v životě nenapadl.
Že jsem se bála, co se stane, až ho uvidím.
Vlastně se nestalo vůbec nic.
Jen jsem se přesvědčila, že se příště musím vydržet nedívat.

A vždycky, když se mi do hlavy vloudí něco, co by tam vůbec být nemělo, si musím vzpomenout na tablet.
"Věděl jsem, že tam jede jenom proto, aby se s ním vyspala. Věděl jsem to - a stejně jsem ji tam poslal. Čtyři dny jsem čekal, až se vrátí, a potom jsem se jí na to zeptal."
"Ta samá mi pak málem utekla s kamarádem."
A pak si snad uvědomím, že s ním nesmím - za žádnou cenu nesmím - jednat neupřímně.

Something good will come from nothing

(A/N: Mé sny jsou jsou navždy pryč - nikdy se nestanu spisovatelkou, protože se neumím vyjadřovat. Konec mého předchozího článku zřejmě vyzněl úplně opačně, než jsem měla v úmyslu. Nejvyšší čas uvést všechno na pravou míru. Případný čtenář ovšem musí vzít v úvahu, že se jedná o pokračování příběhu z minulé soboty, tedy záležitost již poněkud stařšího data. Aneb "to be continued".)

Kdyby měly domy s ozvěnou kromě ozvěny i zvonky, nikdy bych se neodvážila jeden z nich si vybrat a zazvonit. V tomhle domě se totiž všichni jmenují stejně, ačkoliv žijí v různých patrech. Asi bych si nechala zcela promočit vlasy deštěm a pak bych odešla domů promáčet polštář slzami.
Tento dům je však zcela nedobytnou pevností - rodinnou pevností. Alespoň o víkendu. Jediné, co vás přivítá, jsou důkladně zamčené dveře, nic víc. Pokud se chcete dostat dovnitř, musí o vás některý z obyvatel této pevnosti vědět, jinak nemáte šanci.
Chvíli jsem poměrně vážně uvažovala o přelézání brány do dvora, ale asi by to nic nezměnilo - v cestě by mi překážely další tři zámky.
A tak jsem po těch dvaceti minutách vytočila telefonní číslo pana Optimisty.

"Vy nemáte zvonky."
"Co že nemáme - banky?"
"Zvonky."
"Počkej, ty jsi tady?"
Zní to docela nevěřícně.

"Půjdeš nahoru? Na čaj? Kafe? Víno?"
"Asi ne."
Chci si ponechat aspoň iluzi svobodné volby. Náklonnost k bytu s ozvěnou by neměla být tím, co rozhodne. A tak uvízneme za prvními z mnoha dveří.
"Proč jsi přišla?"
"Nevím. Nejspíš jsem nechtěla, aby to skončilo tak ošklivě."
"A jde to nějak jinak?"
"Asi ne... Měla bych jít."
"Neměla. Jsi tady z nějakého důvodu..."
Ví to. Že právě nastala vhodná chvíle trochu zakouzlit s těmi slavnými přesvědčovacími metodami.
Nebo možná ví i to, že mu lžu - že jsem se ve skutečnosti vrátila, protože jsem si uvědomila, že pro mě znamená víc, než jsem si myslela. Že už není jen balením prášků proti bolesti, které si mohu koupit kdekoliv.
Dlouho se točíme v kruhu. Několikrát se dotýkám kliky, ale dveře nikdy neotevřu.
"Je zamčeno?"
"Není."
To mi stačí. Mohu se sebrat a už ho nikdy nevidět. Mám tu možnost. Ale neudělám to.
"Nechci, abys odešla."
"Já taky nechci."

Za pár minut už utíkám do nákupního centra, tentokrát za zcela jiným účelem než tím, abych se s někým rozešla - a poněkud obvyklejším, aspoň u normálních lidí. V Tescu popadnu maso, sýr, šunku, olivy a zmražené krokety, abych svému milému udělala ještě o trochu větší nepořádek v té jeho zdravé dietě.
Tato cesta nahoru je o mnoho veselejší, než byla ta předchozí. Mám totiž plán - a ačkoliv zahrnuje jen několik následujících hodin, rozhodla jsem se pro něj dobrovolně. Poprvé za posledního půl roku mám plán, který je něčím jiným než jen tím jediným východiskem z nouze. Je to něco, pro co jsem ochotná bojovat a snad dokonce i přelézat ploty.

If you still want me, please forgive me, because the spark is not within me

Je vlastně strašně snadné se s někým rozejít. Řeknete několik vět, které přesně zasáhnou cíl, a pak už jen odpovídáte jako automat.

„Jsi si jistá, že to tak chceš?“
„Ano.
„Proč?“
„Protože nemám pocit, že máme být spolu.“
„A není škoda vzdávat to takhle brzy?“
„Je. Ale musí to být.“
S něčím takovým si neporadí ani pan Optimista a jeho špičkové přesvědčovací metody.
„Zdá se mi, že už jsi úplně rozhodnutá.“
„Asi jo.“
„Asi?“
„Určitě.“
„Není nic, co bych mohl udělat, abys změnila názor?“
V tu chvíli si začnete strašně přát, aby něco takového existovalo a aby se dotyčný neptal, ale prostě to udělal. Cokoliv, co by zastavilo to strašlivé ničení všeho krásného. Nahlas však odpovíte jen: „Není.“
„V tom případě tedy… konec?“
„Jo.“
A pak se obejmete na rozloučenou a to objetí trvá nekonečně dlouho, protože víte, že žádné další nebude. Nahrnou se vám slzy do očí a vy si přejete, aby ten druhý udělal něco, co by zastavilo i je.
„Víš, že ještě není pozdě?“
„Vím.“
Potom oba odejdete, každý na opačnou stranu, neboť už prostě nelze setrvat dál na témže místě. A vy tak moc doufáte, že se ten druhý otočí, že se vrátí a nějakým kouzlem vás přesvědčí, že to všechno bude dobré. Jenže on neudělá vůbec nic. Ze setrvačnosti pokračuje tím směrem, kterým se vydal.
Nebýt té vaší zatracené hrdosti, rozběhli byste se za ním sami. Místo toho se svalíte na jedno ze sedátek v tom nákupním centru, které bylo svědkem konce všech vašich vztahů, a jen tak necháte plynout čas. Nejraději byste byli, kdyby plynul pozpátku, jako když se přetáčí kazeta, na níž je třeba nahrát nový záznam. Padá na vás hrůza z toho, co bylo vyřčeno. Co bylo vyřčeno vašimi ústy.
Za nějakou dobu se zvednete a jdete, kam vás nohy nesou. Autopilot vás zavede až před jeho dům. Přemýšlíte, jestli zazvonit. Jenomže to by vás stálo příliš mnoho sil. Dvacet minut sedíte na obrubníku a na hlavu vám prší. Pořád přemýšlíte. Pak toho přemýšlení necháte a uděláte první krok směrem k novému začátku.
Třeba to tentokrát bude krásné.

Možná by to dopadlo úplně jinak, kdyby měly domy s ozvěnou kromě ozvěny i zvonky.