Sicut erat in principio

Mám pocit, jako by mi v puse něco shnilo, a silné podezření, že to byla minimálně jedna z mých mandlí. Po deseti dnech, kdy to v mém krku vypadá stejně puntíkatě jako na klobouku muchomůrky, by se možná slušelo jít k doktorovi. Ale trochu se bojím, že by mi řekl: „Slečno, vy už zahníváte celá.“

I když na stanovení takové diagnózy asi ani nemusíte být lékař. Stačilo by vám podívat se mi pořádně do očí.

Za posledního půl roku jsem pravděpodobně udělala více věcí, co si nedokážu odpustit, než za celý svůj život předtím dohromady. Tato skutečnost se přede mnou vynořovala jako mozaika, jak se postupně skládaly střípky pocházející z různých situací.
Jako když pan Optimista mluvil o tom, jak krásné by bylo jet spolu na dva týdny k moři, a já v odpověď na to nedokázala říct ani slovo.
Nebo když jsem poprvé písemně formulovala to, co od našeho vztahu vlastně čekám.
Nebo když jsem ho poprvé označila jako svého přítele a potom si málem za tu nepravdu ukousla jazyk.
Nebo když on označil skladbu, kterou bude hrát orchestr na zítřejším koncertě, za hudbu, co by si pustil k vlastní sebevraždě.
Nebo když jsem hystericky ječela na vlastní rodiče, že je nenávidím, protože kvůli nim odešel jediný, kterého jsem milovala.

Vždycky jsem se snažila žít čestně. Výsledky byly všelijaké, ale byla tam i ta snaha.
Poslední dobou jsem se neustále omlouvala tím, že bojuji o život a k záchraně života přeci mohu použít téměř všechny prostředky.
Jenomže pak se mi ze sebe udělalo zle. Nastala otrava vlastním jedem.

Musím dát všechno zase nějak do pořádku. Netuším, jak. A teď je na to nejméně vhodná doba. Ale už to nesnese odkladu.

„A kdybych měl nějaký depresivní sklony, což je dost nepravděpodobný, tak mi dáš pusu, obejmeme se a všechno bude dobrý.“
A co když nebude?