vlámat do mého pokoje i mojí hlavy,
pátrám po bolesti,
jediném důvěrně známém pocitu
v těchto bláznivých časech
rytířů, draků a princezen.
Slibuješ, že vyženeš všechny mé přízraky,
a přitom jste se ani nesetkali.
Smutek před Tebou prchl,
jen aby uvolnil místo strachu.
Strachu, že odejdeš
tak rychle, jako ses objevil.
Nezalekneš se, až zjistíš,
jak málo ve mně zbylo z motýlí víly
a že dávno neumím
létat?
Tak prý zní jedna ze čtyř dohod podle Miguela Ruize. Nečetla jsem to a
pravděpodobně nikdy číst nebudu. Přesto by se tahle věta měla stát mým životním
mottem.
Nedělejte si domněnky. A zvlášť ne na základě internetové komunikace.
Mýlila jsem se. Strašlivě, bytostně jsem se mýlila. Dvakrát
za sebou. Jeden omyl bez toho druhého by nezpůsobil takovou katastrofu jako oba
naráz. Nechť se mi to stane výstrahou pro dny budoucí.
„Pan Mozaika“ je asi ta nejpřiléhavější přezdívka, jaká se
mi kdy podařila pro někoho vymyslet. Lepší by bylo snad jen „pan Optický klam“.
Ve chvíli, kdy už mám pocit, že konečně vnímám celý obraz, roztříští se na
tisíce kousků a bádání může začít nanovo.
Ale teď už asi není nad čím bádat.
Ještě, že jsme se nevsadili, zřejmě bys mi teď dlužil dvacetikorunu.
Neměla jsem se snažit. Neměla jsem chtít víc. Neměla jsem zabíjet svou slepici,
která snášela zlatá vejce.
Now you've lost
Another friend
You felt something
But you're never feeling loved
Stojím na mostě a dívám se, jak Měsíc pomalu ujídá kousky slunečního
kotouče.
O pár metrů dál se skupinka dětí chystá utopit Moranu.
„Tři…“
„Dva…“
„Jedna…“
A figurína s věncem vaječných skořápek kolem krku letí vstříc vodní
hladině.
Už dávno jsem se naučila, že řeka odnese všechno. Zvlášť Vltava – ta je totiž
tak špinavá, že pozře úplně cokoliv.
Odplaví zimu, i poslední zbytky mého smutku. S brýlemi na nose sleduji
Slunce a směji se tolik, až se bojím, že to mostní pilíře neustojí. Nepamatuji
si, kdy jsem naposledy byla tak šťastná.
O dvě hodiny později ještě zkontroluji Slunce, pro jistotu. Ani památky po
čemkoliv nepatřičném.
Poučení ze včerejšího dne zní: Ať už vás žere cokoliv, časem to samo zmizí,
neboť svět je v pohybu.
A vy zase začnete svítit.
Více než pět a půl tisíce poslechů od Nového roku. Taková je
statistika na mém profilu na last.fm a důkaz toho, že se dá zvládnout i to, co
považujete za nemožné. Myslela jsem, že nevydržím bez svého milého ani den, že
mě to zabije – ale dny přicházely a odcházely a nic takového se nestalo. A skladeb,
co jsem slyšela, přibývat nepřestalo.
Hudba je mou malou, soukromou kronikou přežívání.
Protože tato medikace na zlomené srdce fungovala alespoň v rámci
možností dobře, rozhodla jsem se o ni podělit s vámi, skrovným čtenářstvem
tohoto blogu, abyste v případě nouze věděli, po čem sáhnout. Pravděpodobnost
shody hudebních vkusů je sice mizivá (až na may, pochopitelně, která má většinu
hudebních tipů na svědomí – tímto jí za to mnohokrát děkuji), ale třeba…
A
možná i mně jednou přijde vhod touto kronikou zalistovat.
Předem upozorňuji, že o muzice nevím téměř nic. Pokud čekáte
sofistikovanou a údernou recenzi deseti hudebních počinů, jděte prosím o dům
dál, neboť v takovém případě se tu nedozvíte nic nového. Tady se totiž
vyprávějí příběhy.
Z pozdně únorových šedivých dní vyrostly zářivě žluté talovíny. Mám
tyhle kytičky ráda, protože jsou první předzvěstí jara. První předzvěstí toho,
že lepší časy právě přicházejí.
Když lásce vezmete naději, je to, jako když vytáhnete květinu z vázy.
V nejlepším případě se z ní stane vysušený exponát, který budete
donekonečna oprašovat ve svém muzeu vzpomínek. V těch ostatních ji můžete
směrovat zrovna do odpadkového koše.
Věty „Nikdy na tebe nezapomenu.“ a „Vždy tě budu milovat.“ jsou
nevědomou lží. Samozřejmě že zapomenete. Samozřejmě že přestanete milovat. A
možná dříve, než vám to bude milé.
Občas to ještě strašně bolí. Ale spíš proto, že jsem sama, než že on
není se mnou. Občas ještě po večerech brečím, ale spíš proto, že cítím
prázdnotu svých dní, než že bych je chtěla prožít jedině s ním. Občas se
mu ještě toužím zavolat nebo napsat, ale to jen proto, že on je pořád
ještě metodou první volby na zaplnění té prázdnoty. Většinou už prostě necítím
nic. Z té lhostejnosti mám strach. A cítím se kvůli ní poněkud provinile.
Myslela jsem, že má láska je nekonečná. Ta románová, co trvá po celý život.
Ale byla to jen obyčejná člověčí láska. Ani jeden z nás už ji totiž nechce zachovat neobyčejnou.
Vím, že tohle je ten zázrak, na nějž jsem čekala. A přesto je mi to líto.
Strašně, strašně moc líto. Protože ztratit svou lásku znamená nechat odejít
velmi podstatný kus sebe sama. Je to ještě těžší než nechat odejít člověka,
kterého jste milovali.
Nejnezvladatelnějším dnem jsou středy. Sotva dozpíváme poslední takty Magnificatu,
jehož text velmi nerada vyslovuji, ze všech stran mě obalí dusivá melancholie. Snad
proto, že ještě minulé jaro patřily středeční večery smíchu a tanečním střevíčkům. (A střevíčník pantoflíček je název, který
dovede rozesmívat sedmileté dívenky celou půlhodinu.) Nyní odjíždím tramvají,
místo autobusem, protože jsem to pokazila. Vezou mě na hanbu.
Poučení z příběhu zní: Za žádných okolností se dobrovolně neobracejte
zády k ničemu, co vám někdy zachraňovalo život, ačkoliv se vám zdá, že už
to nepotřebujete. Nikdy totiž nevíte, kdy se vám začne k smrti stýskat. A
co budete dělat potom? „Po něčem toužit jest již důvod k žití.“ Takový je nápis na stěně v Národní
galerii, citát od Jaroslava Vrchlického, velmi pravdivá slova – a vysvětlení
toho, proč nyní na ulici vyhlížím žluté bundy místo šedivých kabátů.
Ten kvítek talovínu, co tak náhle vyrašil blízko mě, pozoruji jen opatrně,
skrz prsty, ačkoliv by stačilo trochu natáhnout ruku a ta krása by proudila až ke
mně. Přímo k mému srdci. Ale vím, jak špatně se květinám v mé péči
daří. Tak se prostě jenom dívám.
