Něco o Irene Adler

Sobota, 10:38

Budím se, rozespale šátrám po mobilu. Pouze jedna příchozí zpráva – a o té vím, od koho je. Snažím se nepřipouštět si, jak moc jsem zklamaná. Schovávám hlavu pod červeně puntíkovanou peřinu a chvíli se mi úspěšně daří předstírat, že necítím vůbec nic. Pak začnu kňučet jako zaběhnuté štěně.

Sobota, 2:29
Přicházím domů a mám hlad. Já. Mám hlad. Znamení toho, že je něco jinak. Asi minutu přemýšlím, jestli je aktuální stav věcí ten správný. Potom konečně otevřu lednici.

Sobota, 1:54
Jedeme tramvají z plesu.
„Jestli mě budeš doprovázet, přijedeš na kolej někdy v pět ráno. To po tobě přeci nemůžu chtít.“
„Určitě zvládneš dojet domů sama?“
„Asi ano.“
„Asi? To nezní moc přesvědčivě…“
Protože ses nezeptal, co bych raději…
„Myslím, že největším nebezpečím budu pro sebe já sama, spíš než někdo jiný. Takže ano, zvládnu.“

Sobota, 0:11
„Jestli o mně chceš něco vědět – snažím se pomáhat lidem kolem sebe.“
„A proč?“
„Prostě rád vidím, když jsou šťastní.“
„A nic z toho sám nemáš? Tomu nevěřím…“
„Jak to?“
„Když někomu chceš pomoci, tak se o něj zákonitě musíš zajímat. Pomáhat nejde nezúčastněně, to by nemělo cenu. Jenže když příliš propleteš svůj život se životem někoho jiného, najednou se začneš zajímat až moc. Kdybys něco takového dělal příliš často, zabilo by tě to.“
„Podívej, tebe bych taky rád viděl šťastnou… Ale – doufám, že se neurazíš – nemusím být u toho.“
Cítím, že se ve mně něco tříští. Hystericky lapám po těch kousíčkách, co ve mně poletují jako barevné ohňostroje, a modlím se, abych se nerozsypala celá. Nahlas však řeknu jen: „Proč bych se měla urazit?“
„Přes tři asociace by ses mohla dostat k něčemu, co by tě urazit mohlo.“

Pátek, 22:57
„Vždycky jsem si myslela, že umím lidi jakž takž odhadnout. Ty jsi první člověk, na kterém jsem si vylámala zuby.“
„A hrozně tě to štve.“
„Jo.“
„Tak se ptej…“
„Ale to není o tom. Neustále se snažím odhadnout, co si myslíš, ale ani vzdáleně to netuším. Viděl jsi Sherlocka? A pamatuješ na Irene Adler?“
„Koho?“
„Ženu všech žen.“
„Jak tam seděla nahá a všude kolem ní byly otazníčky?“
„Tak to je přesně ono. Akorát ty tu nejsi nahý.“

Pátek 21:46
Sleduji, jak uprostřed parketu tančí docent (nyní vlastně už profesor) Columbo se svou ženou. Po posledních taktech písničky a poslední taneční figuře se ukloní směrem k ostatním, jako by snad čekal potlesk. Musím se smát.
„Mám plesy strašně ráda, ale vždycky pro mě byly znamením úplné prohry. Proto jsem moc ráda, že tenhle není zatížený žádnými událostmi z minulosti, ale zároveň tu pár lidí znám, takže se mohu bavit určitými interními vtípky.“
„A příští rok už zatížený bude?“
„Nevím. Snad ne.“
Ehm.

Pátek, 19:45
Stačí jeden pohled do jeho očí, aby mě přepadl neodbytný pocit Do-háje-co-já-tady-dělám-takhle-by-to-přeci-nemělo-být-ne-ne-ne-pomozte-mi-někdo! Zneškodním ten pocit jedinou přesně mířenou ranou – zmáčknu tlačítko na vypnutí mozku.
„Ahoj!“ usměju se. „Ráda tě vidím.“

Pátek, 22:39
Nejzáhadnější ze všech záhad se vynoří velmi brzy. Jedním prstem opatrně odhrnu košili z jeho pravého zápěstí, abych se přesvědčila, že se nemýlím. A pak zaútočím.
„Před chvílí jsi měl na téhle ruce červený náramek. Teď máš na té druhé fialový a červený je pryč. Můžeš mi prosím vysvětlit, co to znamená?“
„Prostě se mi líbí.“
„Kdyby se ti jenom líbily, tak si vezmeš jeden náramek a nevyměňuješ je třikrát za večer. Musí to mít nějaký význam, děláš to pokaždé… Kolik jich vůbec máš dneska s sebou?“
Začne se přehrabovat v kapse u saka a za chvíli přede mnou na stole přistanou ještě dva žluté.
„Citrín,“ poučí mě. „Jako sluníčko.“
Ukryji náramky do dlaně. Nezdá se, že by mu to vadilo. Je na čase přitvrdit.
„Vrátím ti je, až mi povíš, k čemu to všechno slouží.“
„Skoro rok jsme se neviděli. Vlastně už tě moc neznám, tak nevím, jak bych ti to nejlépe vysvětlil.“
„Vždyť mě znáš pořád, ne? Zas tak jsem se nezměnila.“
„Změnila. Před rokem bys tohle nedělala, nebo aspoň ne takhle. A určitě by sis nebrala rukojmí.“
Nakonec mi to řekne. Dokonce se mi zdá, že rád a téměř dobrovolně. Ale musím za to zaplatit velikou cenu. Tajemství za tajemství.
„Jsi asi druhý člověk, kterému jsem to pověděl.“

Sobota, 0:15
„Důvod, proč jsem tě nikam nepozval, je, že jsem měl slečnu. Sice bych byl mnohem raději s tebou, ale…“
„Se mnou být nechceš, to mi věř,“ nenechám ho domluvit. Chrlím ze sebe větu za větou, z jakési předpřipravené databáze s názvem Co říkat v případě nejvyšší nouze, místo toho, abych se zeptala, jestli ten minulý čas nebyl jen nějakým přeřeknutím.
Něco takového bych si ovšem ve své situaci nemohla dovolit.

Sobota, 1:33
„Připadáš mi smutná…“
„To zase přejde.“
Oba se držíme téže tyče v autobuse. Posune svou ruku blíž k mé a dotýká se mých prstů do té doby, než se usměju.

Sobota, 1:46
„Když ty nechceš nic ode mě, tak já si vezmu něco z tebe.“
Zní to maličko děsivě. „Proč?“
„Protože to něco se mi strašně líbí... Podej mi ruku.“
Stojíme tam, držíme se za ruce a já už zase nevím, co to má všechno znamenat.
„Jsem blíženec. Možná proto si tě umím z těch kousíčků poskládat.“
Jo. A možná proto se neumíš vyjadřovat jasně.

Sobota, 2:05
„Chjo. Měl jsem tě posadit na taxík.“
Ne. Měl jsi jet se mnou.

A proč jsi mu to neřekla? Stačilo ho poprosit, možná to i jenom vyslovit, a on by z té tramvaje nevystoupil.
Protože... i když bych si ho třeba přála mít blíž, nejvíc ho potřebuji právě tam, kde je teď. Je pro mě příliš cenný na to, abych riskovala, že ztratím i jeho.

„I fell down the stairs
So glad, I found you there“

I asked you to stop being dead

„I hope you´ll be very happy, Molly Hooper. You deserve it.“

Snažím se hrát si na Sherlocka Holmese. Z téměř nulových informací poskládat příběh – a pochopit jeho význam. Mé myšlenkové konstrukce nabývají obludných rozměrů a přitom je pravda tak prostá… Pouhá neochota přiznat si prohru.

Konečně mi dorazily fotografie z druhého ledna. Svítí mi na nich čepice. Vlastně nejen čepice. Líbí se mi to. Zdá se, že jsem tehdy byla šťastná.
Ale jak to?

„It would be nice to see you again. When do you finish your studies?“

Možná, že popůlnoční sherločí maratony posledních nocí byly jen přípravou na Londýn.

Phobos a Deimos

Našli jsme v polici hrneček se zaschlými zbytky čokoládového suflé. Strašně jsem si přála, aby ho někdo šetrně odnesl z mého dohledu.

Předstírání, že neexistuješ, se mi daří dobře, děkuji za optání. Přesně do doby, než se tisíckrát za den zjeví duch minulosti a tím nejpisklavějším hlasem (připomínajícím Jima Moriartyho) povídá: „On tu kdysi byl, vzpomínáš?“
A už ležím rozplácnutá na chodbě na dlaždicích a není nikdo, kdo by mě zvedl. Jen králík vedle žvýká seno.

„Dělá ti ta hudba aspoň trochu radost?“
„Ani ne. Ale pomáhá mi přežít.“
Balíček poslední záchrany od Beatles, který aspoň na pár minut zvedal náladu do měřitelných hodnot stupnice, už taky přestává fungovat.

„Život byl vždycky dar nad mé síly, kdykoliv jsem byl sám."

"Může člověk brečet tak moc, až si dehydratuje organismus?"

„On se už nevrátí. Proč tu otálíš, když není naděje?“
„Vždy je naděje.“
„Ty, má dcero, budeš dál pobývat ve tmě a v pochybnostech, jako soumrak v zimě, jenž přichází bez hvězd. Zde budeš dlít připoutána ke svému zármutku, pod vadnoucími stromy, dokud se celý svět nepromění a dlouhé roky tvého života nadobro neskončí.“

Každá má odpověď na otázku: „Opravdu si přejete ukončit skype?“ je zároveň odpovědí na otázku „Opravdu si přejete ukončit vztah?“ Každé mé kliknutí myší mě o trochu víc smiřuje se stavem věcí.
(„Kdyby se chtěl vrátit, už se vrátil dávno. Smiř se s tím, že spolu prostě nemáte být.“)
Přesto mě pořád láká to bílé S v modrém políčku, neustále zkouším, jestli se přeci jen něco nezměnilo.

„Stejně tě nechápu. Vždyť jsem dost k ničemu.“
Jsi jedinečný a jediný, koho jsem kdy doopravdy milovala.
A vím, že se nevrátíš. I když třeba chceš, raději nechceš. Jsi po pás v bahně a nevíš, jak vylézt, neboť Ti velmi záleží na tom, aby nikdo neviděl, že sis ušpinil kalhoty.
Ale stejně na Tebe nezapomenu. Na první lásku se nezapomíná.

T4 polynukleotid kinasa je enzym z kategorie chcípák.

„Prosím, nečekej na mě a žij.“

„Takže už se ke mně nevrátíš?“
„Ne.“
„Nikdy?“
„Ne.“

Abych nezahálela, začala jsem kromě bakalářské práce psát i Seznam. Popravdě řečeno, nevěřila bych, že bude mít tolik položek. Ani bych nevěřila, že mě to bude bavit.
Povedlo se mi aspoň trochu pohnout se dvěma položkami v jeden den, aniž bych se o to kdovíjak snažila...
("Kdyby se ti naskytla nějaká příležitost, tak to zkus.")
... a to ještě předtím, než jsem si to všechno srovnala v hlavě a než mi došlo, že jsem měla provést korekci na ovlivnění předchozím vztahem. První dva body jsou totiž věnovány zelenookým. Ten, který by měl obsadit některou z prvních příček, se naopak krčí až na posledním místě a ještě s velikým otazníkem. Jedině on by mi stál za námahu větší než je pouhé odeslání rádoby přátelské zprávy. Ale takoví na Seznamu nemají co dělat. Navíc bych se musela zbavit své podstaty malého černého koťátka, protože býti kočkou v jeho přítomnosti může být životu nebezpečné. A nevím, jestli něčeho takového jsem ještě schopná.

„Říkáš to, přestože si jsi vědom toho nebezpečí, že jestli ty se jednou budeš chtít vrátit, já už třeba nebudu mít zájem?“
„Ano.“

Věty "Už mi prosím nevolej." a "Měj se fajn." by nejspíš postačily místo odpovědi. Ale chtěla jsem mít jistotu, že znáš rizika.

Tak tedy...

"T2SS: A magic beanstalk or a protein escalator?"

Můj svět se zúžil na výhled z jednoho jediného okna. Každodenně se koukám, jak oblohou plují mraky a jak větve stromů tančí do rytmu určovaného větrem. Když přiletí hejno kvíčal, dlask, hýl či dokonce mlynaříci, je to veliká událost. To si povolím dívat se déle než třicet sekund.

Když je mi náhodou smutno, vybarvím si zeleně další čtvereček, popláču si nad tím, že se asi nikdy nedočtu, jaké proteiny tvoří biofilm u Vibrio cholerae, nebo si zapíšu růžovou propiskou do růžového sešitu dvacetislabičné cizí slovo.

A pak se na dálnici objeví žlutý autobus, mé soustředění nastoupí a odjede v dál.

Ostrovy patogenity

Štěstí mi proběhlo životem

jak vlnka po hladině
Vysněné setkání s Godotem
uvízlo na mělčině

Chtěla jsem své štěstí
bezpečně sevřít v dlani
A mé zaťaté pěsti
zavinily ztroskotání

Závěrečné z Robinsona odstavce
napíšeme každý sám

Špatný plavec nezachrání neplavce
Měl by se mu vyhnout

Tak se měj, já odplouvám
nechám tě tu tonout