Jako zvonek jesenický

Já a má sestřenka jsme si v lecčems podobné. Obě trpíme velkou mírou sebezničujícího perfekcionismu a utkvělou představou, že máme ten jediný patent na rozum.

 „Jednoho dne si uvědomíš, že bez něj dokážeš žít – a dokonce i šťastně. Je to osvobozující a zároveň nepřenositelná zkušenost, kterou využiješ ve všech dalších vztazích.“

(Věřím, že my dva k sobě patříme a že pouze spolu můžeme být šťastni. Ale jestliže Ty tenhle pocit jedinečnosti a výlučnosti nemáš, je to důkaz, že jsem si to všechno vybájila.)

„Už aby ta zkušenost přišla. Mnoho lidí mi říkalo to samé, ale já jim prostě nedokážu uvěřit.“

Karavana

Zjevil se mi velbloud na lahvičce od inkoustu

a do pupíku jsem si nakreslila puntík propiskou.
Mám nadbytek forem a žádný obsah,
do čaje házím panáčky od Lega
a pak se dívám, jak se rozpouštějí.

Dneska už mě nechte spát.

Degranulace

Escherichia coli byla zdrojem enzymů vedle buněk špenátu, holubích prsních svalů a krysích jater.

„Máš skype? Mohli bychom si zavolat…“
„Ty nerad píšeš, co?“
„To také. Ale především se mi líbí tvůj hlas.“
„Vlastně… účet na skypu mám. Ale je to místo spojené s mnoha vzpomínkami na někoho, koho jsem měla velmi ráda. A koho ještě ráda mám. Takže jistě chápeš, že tam teď nemohu chodit, abych volala tobě.“
„Víš, že vždycky můžeš vymazat ze seznamu toho, s kým nechceš být v kontaktu?“
Vím, že můžu. Ale nezeptal ses, jestli chci.

Slovní spojení „fermentace laktátu“ mě vydrželo rozesmívat celou minutu.

Zelená krysa, červený králík

Poslední dobou jsem si navykla usínat s hlavou pod peřinou.

Protože mám pocit, že na mě padá celý vesmír, a naivně si myslím, že se mu tak ubráním.
A protože se už jiným způsobem nedokážu zahřát.

Nepomáhá to. A tak se každý večer třesu ve tmě a mou nebeskou klenbu ničí meteority ukuté z úzkosti a žárlivosti kdesi ve vzdálených galaxiích.
Nejraději bych si zabalila tašku a utekla před svými děsy na jediné místo, kam mají vstup zakázán. K Tobě.
Jenomže na to už jsem dávno ztratila právo.

Proč jsi tehdy nezavolal, že se Ti stýská?
Možná jsem taky nespala.

Neříká se "o Bacillovi subtilovi".

Mě také zachvátí příšerná panika, když si uvědomím, že se mi nejspíš už nevrátíš.

Že se zase budu muset potácet tímhle mrazivým a spletitým světem sama.
Bez Tebe.
Už napořád.

Uklidňuji se hlasem docenta Konopáska z nahrávky a zjištěním, že se dělají pokusy, jak dlouho vydrží bakterie na čokoládě nebo na vepřové nožičce.
A po Krebsově cyklu jsem objevila další zázračný všelék s názvem pentózo-fosfátová dráha. Vědomí, že sedoheptulóza-7-fosfát navždy zůstane s glyceraldehyd-3-fosfátem a narodí se jim dvě rozkošné dětičky fruktóza-6-fosfát a erytróza-4-fosfát, působí jako léčivý balzám na všechny mé rány.

Alespoň něco je na tomhle světě ještě v pořádku.

Mučírna

Já a náš ještěr nejspíš trpíme stejnou chorobou. Když spatříme jídlo, oba raději zavřeme oči. Jenomže zatímco on včera zvládl spořádat čtrnáct cvrčků a odměrku zeleninové kašičky, jediným mým pokrokem je, že jsem za poslední tři týdny víceméně nezhubla. Není den, kdy bych problém svého jídla neměla na talíři. A není den, kdy by mi nebylo špatně. Když výjimečně ráno vstávám s pocitem hladu, je to svátek; který ovšem musím oslavit náležitou porcí snídaně.

Každý můj den je urputný boj. Mám ale pocit, že se v mém těle spustil nějaký autodestrukční mechanismus, a všechna snaha je tedy zbytečná.
Mám strach.

Bílá opice

Karamelový rooibos v nejlepší čajovně v Praze chutná jako standardní vývar z mechu. Ze skvostného vanilkového mechu. Pokud ale na dně konvičky s modrým čínským drakem čekáte slíbené karamelové šupinky, mýlíte se – objevíte pouhopouhou čajovou usazeninu.

Stejně tak se mýlíte, pokud doufáte, že se něco změní, když se na okamžik přestanete trápit budoucností.
„Jsi teď spokojená?“
„Ne… Ne, když o tom všem začnu přemýšlet.“
„Tak teď chvíli nepřemýšlej.“
Nepomůže to. Jen vám ztěžkne hlava. A co s tím, když ji nemáte kam odložit…?
Žádnou jinou čajovnu neznám – a ani nechci znát. Je nejlepší.
Ty jsi taky nejlepší. Ze stejného důvodu.

Kusadla

Za prvních devět dní tohoto roku jsem zjistila,

že svařák se musí pít rychle, pokud chcete, aby vás zahřál,
že absolutně nejsem odolná vůči lichocení – stačí pár vhodně zvolených slov a dotyčný mě má v hrsti,
že dokážu přežít i s mnohem méně než osmi hodinami spánku,
z jakých zemí má člověk příchozí hovor, pakliže mu volá číslo s předvolbou +44 nebo +380,
že profesní deformace studentů naší fakulty je větší, než jsem myslela,
a že i když si téměř obřadně vyházím z kapes kabátu všechny odpadky i posmrkané kapesníky, balast minulosti si stejně ponesu s sebou.

Nemáš rád motýly.

Citrusy

Horečka

horečka a chvění
v oknech zrcadlí se zima
Závaží
závaží na řasách
drží mě v šachu

Realita
realita ztekutěla
nelze ji uchopit třesoucími prsty
Tiše
tiše si zpívá
hymnu vítězů

Tóny
tóny hroutících se budov
tančí v hemisférách
Svět
svět znovuzrozený
dala bych za pomeranč

Theobroma cacao

„Jak se tohle všechno vůbec mohlo stát?“ říkala jsem si,

když jsem se místo vytouženého odpočinku po pětidenní dřině procházela s kelímkem horké čokolády od Starbucks po městě,
když jsem si hřála zmrzlé ruce v kapse u člověka, kterého jsem ještě před těmi pěti dny neznala,
když mě tento člověk každou chvíli obejmul kolem pasu,
když jsem mu s výhledem na zářící Prahu říkala, že mi rodiče nedávají dostatek prostoru k žití,
když jsem mu s výhledem na zářící Prahu anglicky! říkala, že mi rodiče nedávají dostatek prostoru k žití,
když jsem s údivem zjistila, že se nyní nacházím na opačném břehu, než jsem byla ještě před několika dny a že to není dvakrát příjemná role,
když se svět dvakrát obrátil vzhůru nohama během pár hodin.
Jak se tohle všechno vůbec mohlo stát?
Jak?
Prostě… tak nějak.

Pondělí 29. 12.
„Ty jsi ta čtrnáctá osoba z Ukrajiny?“
„Ano.“
„A mluvíš anglicky?“
„Žiju už pět let v Londýně.“
„Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal, že jsi tady.“
„Jsem rád, že jsem dnes mohl někomu udělat radost.“

Možná byl už první oční kontakt chybou. Možná už ten mi měl napovědět, že tam něco je. Něco, o co já v tuto dobu a na tomto místě pranic nestojím.

„Ještě chvíli vydrž, snažíme se ti najít ubytování.“
„Když už jsme u toho, nemohl bych bydlet u vás?“

Úterý 30. 12.
„Ta velká skupina z Ukrajiny nám vůbec nerozumí. Myslíš, že bys jim mohl překládat?“
„Jistě.“
„V deset večer se tady sejdeme a já ti řeknu, jaký bude zítřejší program.“
„Nevím, jestli to stihnu. Dala bys mi na sebe kontakt? Napíšu ti, až to budu vědět.“

Středa 31. 12.
„Jdeš teď domů? Bydlím tím směrem, mohu tě doprovodit.“

Čtvrtek 1. 1., brzy po půlnoci
První obejmutí se na Nový rok. Modrá bunda zašustí.

Nizozemská hra s perníčky, hloupé ukazovací písničky a litevský okopávací tanec.
„Nezatančila by sis se mnou?“
„Tak dobře…“

„Máš přítele?“
„Vlastně ne. Před Vánoci jsme se rozešli. A je to dva dny zpátky, co mi řekl, že je to už úplně definitivní konec.“
„Byl to vážný vztah?“
„Ano, myslím, že ano. Byli jsme spolu rok. Myslela jsem si, že je to muž mého života… Teď mám spoustu práce, ale až budu mít víc času na přemýšlení, naplno si to uvědomím a budu strašlivě smutná.“
„Nevěříš na to, že věci jdou k lepšímu? Nový rok, nový začátek. Lepší začátek.“

„Máš ráda lyžování?“
„Docela ano…“
„Říkal jsem si, že bych tuto zimu jel lyžovat, ale nechce se mi jet samotnému… Nedělala bys mi doprovod?“

Čtvrtek 1. 1., odpoledne
Good „morning“! How are you? Hope you finally got some sleep. (In case if you are free in the evening, please let me know. I would like to continue our conversation.)
Nemám čas, píšu mu. Není to výmluva. Jsem už v Praze s někým jiným. Nenechá se odbýt, pošle mi ještě dvě zprávy. Tiše doufám, že z tónu mých odpovědí pochopí, jaký mám na události posledních dnů názor.

Pátek 2. 1., dopoledne
Naši hosté odcházejí. I on odchází, bez zvláštního rozloučení. Jsem ráda, že pochopil. Že to dopadlo tak, jak mělo. Zároveň však pocítím nepochopitelnou lítost, že to dopadlo právě takto.

Pátek 2. 1., odpoledne
Smetáky, kbelíky a hadry na podlahu. Rozšlapané brambůrky, spousty plastových kelímků, okoralé chleby. Zvonící telefon.
Špatně slyším, ale hlas opakuje pořád dokola cosi o autobusu odjíždějícím až v deset večer a prohlídce Prahy.

Čekáme spolu s davem turistů na Staroměstském náměstí na to, až se otevřou dvířka na orloji a začnou se v nich promenovat apoštolové. Ruce si ohřívám o kelímek svařáku. Poprvé po dlouhé době se kupodivu cítím šťastná.Chichotám se do šály.

„Měla bych už jít domů, jsem opravdu unavená. Dnes jsem opět nemohla usnout.“
„Proč? Myslela jsi na mě?“
„Ne, promiň.“
„Já jsem na tebe myslel.“

„Přemýšlela jsi nad tím, že bys se mnou jela lyžovat?“
„Počkej, to myslíš vážně?“
„Ano.“
„Já asi takové věci neumím…“
„Já bych jen rád jel na hory s někým, s kým je mi dobře. Vždyť by to šlo, ne?“
„Nevím.“

„Víš, jsi pro mě jako magnet. Jako bys přišla úplně z jiného světa. Jsi kouzelná.“
Jakoby mimochodem mi obírá chuchvalce vlny z kabátu.
„Asi byla chyba, že jsem sem dnes šla.“
„Proč? Velmi jsem se radoval z tvé přítomnosti.“
„Já vím, jenže… asi to tak není správně.“

Thank you, honey! Just wanted to let u know that I have really enjoyed our excursions and talks. Sweet dreams to you!

B. B. si vás chce přidat mezi své přátele na Facebooku.
Potvrdit / Odstranit žádost