neděle 22. listopadu 2015

Nepeta cataria

"Četl jsem tvůj poslední článek. Je hrozně smutný."
"Naopak. Měl být o naději..."
"O naději?"
"Jo. Chtěla jsem napsat další, ale ten už by nebyl takhle pozitivně laděný."
"Kdybys psala ještě o trochu smutnější články, měl by tvůj blog pouze unikátní návštěvy. Každý, kdo by si tam něco přečetl, by okamžitě spáchal sebevraždu."

Měla jsem ten text napsaný. V hlavě. Věty se ke mně slétaly jedna za druhou - ve vaně, v obchodě, při cestě na tramvaj. O tom, koho jsem zklamala. Komu jsem ublížila.
A pak, náhle, se slova rozprskla v beztvaré nic. Jako když rozbijete starožitnou vázu.
 

"Když přijde na mikrotubuly katastrofa, kometky se ztratí."
Nezbývá tedy než stavět nanovo. Ze zcela jiného materiálu.

Je pondělí. Opatrně našlapuji na skleněnou podlahu. Této opatrnosti se nejspíš nikdy nezbavím. Mám pocit, že by stačilo jedno nepatrné zaváhání a zřítila bych se kamsi, odkud není návratu. Nadobro bych se porouchala.
Ačkoliv možná by to za tu vteřinu závratné nádhernosti letu stálo...

Na této mé strastiplné pouti mě provází kluk s rybím batohem. Připomíná mi pana Optimistu. Tím, jak vypadá, i tím, jak mluví.
"Kolik myslíš, že tam dnes bude lidí?"
"Nedivila bych se, kdyby to už všichni ostatní vzdali."

Vzápětí zjišťuji, že jsem podcenila vytrvalost svých spolužáků - nebo jejich touhu po nových informacích ohledně cytoskeletu. V malé konferenční místnosti už sedí čtyři.
Dívka ze třeťáku, která si už teď plní magisterské předměty, aby příští rok mohla jet do ciziny. Zdá se mi, že má v sobě cosi tvrdého a neoblomného. Kráska z fantasy ság. Severská válečnice.
Kamarádka kluka s rybím batohem. Má na sobě hnědou halenku s mašlí. Připomíná v ní porcelánovou panenku. Přesto má v sobě o hodně víc života než válečnice.
Kluk od mitochondriíí. Asi před dvěma lety jsem s ním mluvila při několikaminutové návštěvě biochemického praktika. Ptal se, jestli nechci začít chodit k nim do laboratoře. Párkrát jsem opravdu litovala, že jsem to nezkusila.
A kluk z vývojovky. Vždycky sedí zády k ostatním a hypnotizuje obrazovku notebooku. Za celou dobu jsem ho slyšela říci pouze tři slova. "Já tu budu." Překvapilo mě, jakou má barvu hlasu.

Po půlhodince uspávajícího a zároveň neskutečně zmateného výkladu začneme s klukem od mitochondrií hrát hru s jednoduchými pravidly. Pokaždé, když jeden z nás zachytí v přednášce nějaký nesmysl nebo podivný informační skok, podívá se na toho druhého, buď pobaveně nebo znechuceně. Podle situace. Jenomže kluk od mitochondrií začne podvádět. Ke konci přednášky mě pohledem rentgenuje téměř neustále.
Poté, co přednášející (úplně stejným tónem, jaký používal celou uplynulou hodinu a půl) oznámí, že dnešní lekce je u konce, všichni se nadšeně hrnou pryč. Ve dveřích se skoro srazím s válečnicí a klukem od mitochondrií.
Před budovou nám válečnice zamává na rozloučenou. "Musím ještě do laborky." (Jistě už dělá na diplomce.) Kluk od mitochondrií toho ihned využije k tomu, aby se mi představil.
"Už jsem tě někde potkal, ne?"
"Jasně. Občas chodím do školy." A posledních pár týdnů sem.
"To taky, ale..." Tváří se, že usilovně přemýšlí. "V prváku jsme se viděli v biochemickém praktiku."
"V prváku jsem ještě do laborky nechodila," pokouším se to zahrát do autu.
Zalituji, že jsem si trochu nepospíšila a raději nezapředla hovor s klukem s rybím batohem. Mluvit s ním je vlastně docela uklidňující, neopouští bezpečnou školní půdu. Tady se ovšem dialog ubírá po podivných cestičkách kamsi za hranice našeho oboru.
"Tys uvažovala o studiu filosofie? Proč? Vždyť je to něco úplně jiného..."
Najednou musím formulovat své myšlenky, leckdy takové, které jsem se nikdy formulovat ani nepokusila.
Jak ráda bych zůstala zavřená uvnitř fosfolipidové dvojvrstvy!

Je středa. Potácím se po chodbě se čtyřmi litry média. Přede dveřmi laboratoře potkávám kluka s rybím batohem. Míří na přednášku. Kývnu na něj, protože mávat s takto plnýma rukama je zcela nemožné. "Já dneska asi nepřijdu."
"Tos mi měla říci, zase bych ti to nahrál. Ale nemám s sebou diktafon."
"Nevěděla jsem to. Myslela jsem, že to stihnu."
"Tak já se zeptám, jestli ti to někdo nemůže nahrát místo mě."
Chybí neskutečně málo, aby mě to dojalo téměř k slzám.

"Nepetalakton je izoprenoid ze šanty kočičí. Bývá také nazýván kočičí kokain. Kočky se v porostech šanty válejí, trhají listy - a nich se uvolňuje nepetalakton. Asi po deseti minutách nastoupí sedativní účinek, kočky se v šantě stočí do klubíčka a usnou."

Co se jim tam asi zdává?

čtvrtek 22. října 2015

I got a man who's always late

Je podzim.
Celé jaro jsem volala panu Optimistovi, kdykoliv se mi stýskalo po panu Kolemjdoucím.
Celé léto jsem volala panu Kolemjdoucímu, kdykoliv se mi stýskalo po panu Optimistovi.
A teď je podzim.
Podzim, kdy celé dny prší tak drobně, že je trapné chodit po městě s otevřeným deštníkem, ale zároveň tak silně, že jste brzy promočení na kost, pokud to neuděláte.

Je podzim a zdá se, že čas opsal velikou kružnici. Navenek to vypadá, že jsme se vrátili do výchozího bodu.
Jenomže něco se přeci jen změnilo. To něco působí podobně jako droboulinký skleněný střípek, na který omylem šlápnete bosou nohou. Nevznikne tak žádné zranění vypadající jako z hororu - ale přesto je tahle drobná ranka zodpovědná za to, že nějakou dobu pokulháváte. To něco na sebe bere podobu věty "tam dělají dobré kafe" o místě, kde jsem v životě nebyla, nebo podvědomého strachu přijít na návštěvu, pokud jsem se předem neohlásila.

Občas mi v hlavě znenadání zazní smích pana Optimisty. Občas zatoužím u Anděla vystoupit z tramvaje a vyběhnout na vršek, který se jmenuje po osobě, co chce dětem pěkně po americku ukrást Ježíška. Jenom abych zjistila, jak se má. Pak si uvědomím, že už tam nejspíš nebydlí. To proto, že miluje řád ještě víc než já. A když poslouchám Mydy Rabycad, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych se ten večer byla rozhodla ignorovat červený klobouk.
Ale jsou to jenom myšlenky. Střepy se začínají pomalu ale jistě stávat součástí mojí kůže. Brzy už nebude poznat, kde končí sklo a začíná mé tělo. Od konce po začátek, od začátku do konce - všechno to budu já.
Pak si obuji botky, abychom konečně mohli jít na výlet.

A budu doufat, že čas přeci jen neběží v kruhu. Snad si pro tentokrát vybereme jinou odbočku.

pátek 31. července 2015

25143 Itokawa

(A/N: Článek, který měl být zveřejněn 18. července. Je tedy již značně zastaralý a nepopisuje události, co se odehrály po tomto datu.)

Strop obřího ledového iglú zčerná a následně rozkvete tisíci malých i větších světýlek.
"Jsme ve vesmíru. Tady hvězdy neblikají."
Ta věta mi nažene slzy do očí - připomene mi děravé schody, neobyčejnou střechu a hvězdy svítící ze Žižkovské věže.
Připomene mi i to, že by si člověk neměl příliš snadno nechat zničit svou pravdu.
A připomene mi také, jak to všechno bylo.

Třeba ten den, kdy pražskými ostrovy zněla hudba. Poslouchali jsme chřestění tamburín izraelské kapely a pan Optimista se nudil. Hypnotizovala jsem jeho brambory se sýrem místo toho, abych se dívala na něj. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, že je to naposledy, co jsme někde takto spolu. Až do té chvíle se mi zdálo, že se ještě rozhoduji, jak se vzniklou situací naložím - ale najednou jsem zjistila, že už je rozhodnuto. Nevím, kdo zvedl meč, aby zničil onen Gordický uzel, s jehož rozpletením jsem si marně lámala hlavu, ale vím, že u toho byly brambory a malá dřevěná vidlička. Snad aspoň ony spatřily to něco, co mi v tu chvíli pošeptalo do ucha: "Tohle je konec a ty to víš."
Pak se nedaleko nás objevila Bludička. Už potřetí za jediný den. Ačkoliv jsem věděla, že ji chci jít pozdravit, váhala jsem celou věčnost, než jsem k tomu sebrala odvahu.
"To mám jako odejít, aby ses odhodlala?" zasmál se pan Optimista. Jeho smích mě přiměl uprostřed mé hlavy panikařit a mlčky křičet: "Co já jen bez něj budu dělat?" Právě jeho dobrá nálada mi přeci hodila záchranný kruh, když jsem tonula ve slaných vodách šílenství. Jak jsem jen na to mohla zapomenout?
"Nesuď mě prosím příliš přísně," řekla jsem Bludičce o pár minut později. Doteď nevím přesně, co jsem tím myslela. Byla jsem si jistá, že jsem nalezla to jediné správné - a spravedlivé - řešení. Alespoň v situaci, v níž jsem se nacházela. Možná však tahle věta znamenala něco jiného, než by se mohlo zdát. Nebylo to "nesuď mě za to, že brzy ublížím někomu, koho mám ráda", ale "nesuď mě za to, že jsem se víc nesnažila, aby to tak nedopadlo". V takovém případě to byl spíš vzkaz pro mě.
Nesuď se tak přísně za to, že to nebylo hezké, přestože mohlo.

Někde ve výšce nade mnou se hýbe nebe. Mužský hlas vypráví příběh sondy, která se vrátila. Která se vypravila daleko od domova jenom proto, aby se srazila s kusem vesmírné skály - a aby se pak s novými poznatky mohla doploužit tam, odkud přišla.
Snad byl pan Optimista takovou mojí Itokawou. Místem, kam jsem musela doputovat a kde bylo nutné trochu se omlátit, abych byla schopná nabrat vzorky z jiného světa, než je ten můj. A abych se poté mohla vrátit k Zemi, kde mé objevy budou k užitku.
Ale co, nebo kdo je mou Zemí? Kde teď vlastně jsem? A mám i já možnost navrátit se tam, odkud jsem přišla?


sobota 11. července 2015

sobota 20. června 2015

Horečka dengue

Měla bych si konečně jednou provždy zapamatovat, že United Islands pro mě byly a budou symbolem prohry. Abych už nikdy nezkoušela ověřovat, jestli tomu tak skutečně je.
„Já na to Zrní nemůžu jít. Nezlob se.“
„Nevadí. Uvidíme se potom.“
Nakonec přeci jenom podléhám pokušení a na koncert jdu. Sama.
„Úzko, úzko, musí být úzko, aby mohl vzniknout svět,“ zní do daleka, když přicházím. Beru to jako vzkaz.
Usmívám se na dívku, kterou mylně považuji za Bludičku.
Pak ale zaslechnu první tóny Dvou a to se mi do očí nahrnou slzy. Utíkám Kinského zahradou, seč mi nohy stačí. Kdyby to nebylo podivné, asi bych si zacpala uši.

„Kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne.“


„Tak jestli přijde i tvůj kamarád, nebude přeci vadit, když pojedu domů,“ snažím se o pár minut později přesvědčit pana Optimistu. „Jenom bych vám překážela. A zítra půjdeme spolu, co ty na to?“
Nevadilo by mi poslouchat další kapely, protože ty už nejsou zatíženy žádnými vzpomínkami. Jenomže mě děsí představa setkání se zlotřilým Jeníkem. Vím, že z něčeho takového kouká neskutečný průšvih.
Nakonec zůstávám, což je zavrženíhodné. Zvlášť když uvážíme, jakou motivaci pro něco takového mám.
Už po prvních minutách si uvědomuji, jak strašlivá to byla chyba. Když se poprvé podívám Jeníkovi do očí. Když mi gratuluje ke složení státnic. Když pivem připíjí na to, aby mi dobře dopadly přijímačky.
S panem Optimistou tvoří naprosto smrtící kombinaci. Neustále si mě dobírají a já se nemám sílu bránit. Protože se právě v duchu bráním něčemu, co ve mně nebezpečně rychle roste. Mlátím mozkové příšery, jak to jen jde, a snažím se, aby nikdo nezaslechl jejich ryk. Zmatek skrývám pod masku „mně je to všechno jedno“ a usilovně přemýšlím, jak se z té šlamastyky dostat.
Několikrát prohlásím: „Tak já už půjdu,“ ale nikdy svá slova nedodržím.
Po čase už se ani nesnažím nedívat se.

Když se loučíme, podává mi zlotřilý Jeník červený reklamní klobouk. Bezmyšlenkovitě si ho nasadím.
„Aspoň nebudu tak černá.“
„Teď už budeš červená. Červená Karkulka.“
„Ale já nemám košíček. Já bych chtěla košíček!“ Teatrálně zavzlykám a dupnu nožkou.
Teprve, když mi hlavou proběhne myšlenka: „Aspoň od něj budu mít něco na památku,“ si plně uvědomím, co to zase vyvádím.
Podávám klobouk původnímu majiteli. „Nemůžu si ho nechat. Nevím, co bych s ním dělala.“
„Já ale zase nejsem Červená Karkulka.“
Je pro mě najednou hrozně těžké vzdát se ho. Na chvíli klobouk držíme oba. Pak ho konečně pouštím.
To je to další, co bych si měla uvědomit. Že některé věci jsou prostě zapovězené, byť po nich člověk jakkoliv touží.
Pro mě je v tuto chvíli takovou věcí červený klobouk.
A zlotřilý Jeník.

pátek 19. června 2015

"Je svátek hudby a místo abych tančil..."

Svět je nespravedlivý. Udělala jsem státnice. Já, která jsem se na učení téměř vykašlala.
Dali mi jedničku. A to jenom proto, aby mi nezmařili šanci na červený diplom. Protože to, co jsem jim tam předvedla, by stačilo stěží na dvojku. A to jenom v případě, že zohledníme to, že se ptali i na věci, které se v nenacházely v okruhu, z něhož jsem zkoušku skládala.
Svět je nespravedlivý. A já jsem znechucená. Ze sebe, že jsem se nedokázala naučit na opravdovou jedničku. A z komise, že byla tak moc ovlivnitelná.
Docílili tím akorát toho, že ze složené státnice nemám ani trochu radost. Beru to jako jednu z mnoha nepříjemných povinností, kterých se mi podařilo zbavit. A místo slavení se zabývám těmi dalšími, co se na mě valí. Přijímačkami. A tím, že bych měla nějak vyřešit tu záležitost s panem Optimistou.

Sama sebe jsem obelstila představou, že po státnicích nám spolu bude krásně. Že budu chtít trávit veškerý svůj čas s ním, když jsme museli kontakt tolik omezovat kvůli učení. Jenomže jediným výsledkem toho všeho bylo poznání, že mi nechybí. Že i když jsme se naposledy viděli o muzejní noci – tedy spíše o muzejním ránu, kdy jsem bez snídaně prchla z jeho bytu a jemu to bylo jedno – nedělalo by mi problém vydržet bez něj další týden, dva. Že s ním nechci jít večer na koncert – a ze všeho nejmíň právě na Zrní.

„Řekla bys mi prosím jméno nějakého tvého oblíbeného básníka, co toho hodně napsal?“ Srdce mi poskočí, že by se třeba rád literárně dovzdělal, ale on ho další větou přišpendlí k desce mého psacího stolu. „Chtěl bych na jejich textech vyzkoušet něco do školy.“
„Nevím, kdo toho hodně napsal. Možná Nezval. Halas. Holan. Nebo Hrubín.“
„Hrubý?“
„Ne. Hrubín.“
„Hm, to jsem nikdy neslyšel.“

Naše světy jsou naprosto neslučitelné. I kdybych se stokrát snažila. A já se vlastně už ani snažit nechci.
Chci jediné – spát.
Sama.

úterý 9. června 2015

Kyselina permravenčí

Je sedm hodin ráno, za okny šedivo a já si jako blázen oblékám modré květované šaty. Letní šaty do deseti stupňů. Abych přehlušila myšlenky, kvílím se zpěvákem z Air Traffic „It's you that I need, it's you that I need. It's you and I'm sure it's always been.“ Snažím se příliš nehloubat nad textem – dobře vím, že by mě znovu shodil do vod šílenství, poté, co se mi podařilo zachytit se záchranného kruhu. Tak vypadá má jediná ranní příprava na obhajobu bakalářské práce.
Strašně bych si přála, abych byla alespoň trochu nervózní. Aby mi na tom záleželo. Ale ať se snažím, jak se snažím, nevykřesám ze své duše ani jiskřičku zájmu. Je mi to všechno jedno. Tak strašně zoufale jedno.
Po další z nocí skrz naskrz nasáklých slzami mé tělo nejspíš nemá na adekvátní reakce sílu. Žádný třes, žádné kamení v žaludku. Jenom dvě hromádky soli na polštáři a jedna hromádka neštěstí ve mně.

První se o mé úspěšné obhajobě dozvídá pan Optimista. Ne proto, že bych měla radost a musela se o ni podělit. Ne snad proto, že bych s ním chtěla mluvit. Ale proto, že se mi zdá, že to tak má být. A proto, že vím, že nám to oběma bude úplně stejně ukradené. (Aspoň jeden jediný pocit máme společný. Vlastně jsou dokonce dva – zapomněla jsem započítat pocit „náš vztah nemá smysl“.)
„Vidíš, říkal jsem ti to.“
Strašně ráda bych mu řekla, že bez něj bych bakalářku ani neodevzdala. Měl by vědět, jak moc mi pomohl. Ale to je jen další z řady věcí, na kterých už v tuto chvíli nezáleží.
„No jo, tak se měj.“

Zajímalo by mě, jestli lze za osm dnů nacpat do mozkovny veškeré učivo ke státnicím. Čistě teoreticky, kdyby se člověk učil. Protože já se učit nebudu. Budu brečet a brečet, dokud neupadnu do kómatu.
Možná jsem z obhajoby neměla dostat za jedna. Třeba by mě to probudilo z letargie. Třeba bych ještě bojovala. Ale spíš ne. Předem prohraných bitev se totiž nikdy neúčastním.
A tohle prohra je. Ve všech ohledech.

pondělí 1. června 2015

Chemolitotrofní škeble

A/N: Sledujte v přímém přenosu nástup šílenství. Nezmeškejte tuto jedinečnou příležitost!
(Bude opět průběžně aktualizováno.)


Pondělí
Své city odlévám
do předem připravených forem
To aby mi nekazily
zajímavý článek
Mám zasádrované plíce
Možná proto
se nemohu nadechnout
Či je to snad dlaha
na zlomené srdce?

Úterý
Snad jsi jen prohrál
svá ostrovní území
v boji s CpG-methyltransferasou
Zazdíváš se tichem
A já mám strach
že jsou umlčeny
i naše esenciální geny


Středa
Hroutím se před skříní s oblečením
Už chápu
proč některé dívky po rozchodu
obměňují svůj šatník
"Pokud vaše svršky
vzbuzují nežádoucí reakce,
je na čase je zlikvidovat
a pořídit si nové."

Tuto strategii doporučuje
10 z 10 afrických Trypanosom


Čtvrtek
Molekula DNA se podobá
neuvařené špagetě
 
WC párování je vždy
v B konformaci
a v gelu se odehrává
plazení bez napínání
či plazení s napínáním
Ještě to bude napínavé


Pátek
Oponent mi vytkl
že se snažím 
být spíš spisovatelem než vědcem
Vlastně se cítím
polichocena

Sobota
Pálí mě oči
od slz
Když se říká: "Neodcházej!"
bývá už zpravidla
pozdě

Neděle
"Karamel je cukr
co se už neuzdraví."

To bude jediná má znalost
o metabolismu sacharidů
Jak se mám učit o sladkých látkách
když je mi slano až běda?


středa 27. května 2015

Point of no return

A/N: Online reportáž z bojiště, bude průběžně aktualizováno.
Přiložené foto nejen dokumentuje utrpení předstátnicové, ale taktéž vypovídá mnoho o mém vztahu.

Pondělí
V noci skládám státnice
z oboru Botanika a literatura
Musela bych přečíst
jenom tři knihy

Úterý
Tučňáci věší
ryby na tabuli
a já si splétám lano
z cytoskeletu
Intermediární filamenta
jsou prý mimořádně pevná
Kolik toho unesou?

Středa
Citranž, lemonquat a lemandarin
Citremon, limquat a citrumelo
Brzy se začnu
tvářit kysele

Čtvrtek
U kávy
poslouchám hudbu od žida
(Kofein
je derivátem purinové báze)
Nejsou snad
heterocykly něčím,
co se v životě opakuje
stále dokola
a pokaždé trochu jinak?

Pátek
Pyruvát: "Aladin je jednička - čistí servis three-nitrátem glycerolu."
Oxoglutarát: "Dvě glukosy galantnímu argonautovi z historie, prosím!"
Oxoisovalerát: "Třetí leukocyt se isoluje na valníku."
Oxalacetát: "Čtyři sparťani v chřestu…"
Oxoadipát: "Trp, lysko, máš za pět!"
NIH: "Šest tyrkysových fenek…"
SAM: "Metanol má poslední slovo."
Tak jste se mi vrátily, mé věrné kamarádky
Asi se odstěhuji k chobotnici
s vámi
Když můj milý opovrhuje
podmořským životem
("Co jsi mi to poslala za hrůzu?")

Sobota
Voníš po omítce
a z uší se Ti sype modrý sníh
Když usínáš
cukají Ti prsty
Když spíš
vyznávám Ti své city
Aby Tvé mlčení
nemluvilo

Neděle
Přímá repetice typu Jelen-Jelen
mi vždycky spolehlivě zvedne náladu
Možná proto, že molekulární biologie
mě do této repetice
pokaždé ochotně zařadí

"A nenasypal jsi mi do té snídaně něco, že máme takhle oddělené porce?"
"To víš, že jo. Kokain."

"Tos měl říci hned, že to jsou banány z Lidlu."

pondělí 25. května 2015

Fushi tarazu

Na mřížích na Nuselském mostě se sem tam objevují maličké zámky. Není to tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Jedině láska nás přeci drží dostatečně pevně, když stojíme na okraji propasti.

O víkendu jsem místo pilného studia vývojové biologie pobíhala strašidelnými internetovými lesy ve snaze najít Jeníčka, kterého jsem spatřila z vysokého stromu. Jeníček však po sobě pečlivě uklízí všechny perníkové drobečky, aby ho nebylo možno vystopovat. A to nevěstí nic dobrého, stejně jako fakt, že se z těchto lesů pokouší udělat smrkovou monokulturu.
Tisíckrát jsem zabloudila a zase se vrátila na začátek. Jediné, co jsem vyzískala, byla informace, že tudy cesta nevede. Ale o správném směru jsem se nedozvěděla zcela nic.
Nakonec jsem se posadila na pařez, abych nechala své unavené nohy trochu odpočinout. Přemýšlela jsem, jak moc by musel být takový Jeníček úžasný, abych dobrovolně pustila ruku pana Optimisty, který mě provází na mé cestě lesy opravdovými, nikoliv imaginárními. Odpověď byla tak jednoznačná, jak jednoznačná řešení mi dává můj milý na některé z mých neřešitelných problémů.

U Vyšehradu vzduch rezonoval quickstepem a noční Praha šeptala cosi o naději. Darovala jsem panu Optimistovi malou žlutou gumovou kachničku. Za odměnu jsem dostala nejdelší polibek svého života.
Po nábřeží jsme kousek běželi, snad proto, abychom spatřili barevná světýlka nad řekou, nebo možná jen z čisté radosti. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda, ale samotnou mě to tolik překvapilo, že jsem raději mlčela.

Pan Optimista se do mého života vloudil jaksi nedopatřením. Nechtěla jsem se seznámit, chtěla jsem jen přežít. Nejsem s ním vyloženě šťastná, ale nešťastná také ne. Vzhledem k výchozímu stavu je to vlastně neskutečný zázrak.
Nádherných a jedinečných okamžiků je zatím poskrovnu, pomalu však přibývají. Možná bych si měla zase začít vést deník, abych nikdy nezapomněla, jak krásné to bylo, když jsme se u hokejového zápasu Česko-Švédsko krmili zmrzlinou, hummusem a sýrovými tyčinkami. Když jsme mluvili o svém největším strachu a já poprvé cítila, že je mi blízko. Když jsme vedli sakurovou bitvu a já se ze samého štěstí nemohla přestat smát, takže jsem brzy měla pusu plnou růžových lístečků. Když jsme v tu samou chvíli poslouchali tu samou hudbu. Když mi připravoval snídani a zakázal mi, abych mu pomohla, protože usoudil, že jsem příliš unavená. Když mi v hlavě zněly melodie od harfenistky a po obloze se pomaličku posouval Velký vůz. Když mi přivezl perníkové srdce z toho města, kam občas někoho pošleme, když nechceme být až zas tak neslušní. Když jsme se pokoušeli tančit waltz na dětském hřišti. Když jsme spolu jedli sushi, on mě krmil hůlkami, já se neustále chichotala a nebylo to jen proto, že jsem ten den příliš pobývala na slunci. Nebo když jsem mu odmítla dát adresu svého blogu, protože jsem věděla, že toho o něm ještě hodně napíšu.

Možná by už bylo na čase přestat našemu vztahu házet klacky a smrkové větve pod nohy.
Jenomže mám strašný strach, že na takové zjištění je pozdě. Že už je náš vztah nenávratně poškozen.
Jestli jsem si zapamatovala něco z vývojové biologie, pak je to to, že chyby v rané fázi vývoje většinou nelze napravit, protože zničí veškerou životaschopnost toho, co vzniká.

Bylo by mi strašně líto, kdyby odešel.
Ale je něco takového dostačující proto, aby se všechno od základu změnilo?

„Uvidíme se zase někdy?“
„To víš, že jo.“ Zasměje se. Jako by ani nemohl uvěřit, že bych snad mohla čekat jinou odpověď.  „Co je to vůbec za otázky?“

čtvrtek 21. května 2015

Tutázy a exouázy

Začínám to vzdávat. Závratnou rychlostí mi ubývají síly, i přesto, že od startu jsem uběhla teprve několik metrů. Čeká mě maraton a já mám pochybnosti, jestli dokážu udělat byť jen jediný krok.
„Bojuj!“ ječím na sebe, skoro hystericky, tak jako hokejoví fanoušci skandovali: „Hoši, bojovat!“, ačkoliv jim všem do jednoho bylo jasné, že to nepomůže.
Že nezískáme zlato, stříbro a dokonce ani bronz.
Že je konec.
Že situaci nezachrání ani Jarda Jágr.

Občas mě udivuje, jak jsem mohla narazit na člověka, který je ještě svědomitější než já. Který mi na otázku: „Mohu za tebou večer přijet?“ odpoví: „Vydrž po státnicích.“ Který se mi snaží vsugerovat, že to, že se mi po něm stýská, je problém, s nímž si musím poradit sama. Který nikdy neřekne: „Prosím, zůstaň, aspoň chvíli,“ bez ohledu na to, kolik toho ten den ještě musí přečíst. A který, když se zeptám, jestli mu mohu během noci zavolat v případě, že budu víc než hodinu brečet, prohlásí: „To bych si pak musel na noc vypínat mobil, vždyť bych se druhý den nic nenaučil.“

Máme nastavený přísný režim. Dvě až tři hodiny jednou za dva až tři dny. Víc ne. Ve výjimečných případech je povolen patnáctiminutový telefonát na dobrou noc.

Na rozdíl od tebe ještě nevím, jaké je to jít ke státnicím a co je potřeba udělat pro to, aby je člověk úspěšně složil. Možná ti v červnu ještě budu děkovat, žes mě hlídal, abych neztrácela cenný čas.
Ale teď si prostě jenom strašně přeju, abys byl blíž.
Abys chtěl být blíž.

sobota 16. května 2015

Pekari (ne) páskovaný

Věci se daly do pořádku.
V pondělí  jsme s panem Optimistou chodili podél řeky, svítilo slunce, vzduch kdovíproč voněl rybinou a já si poprvé za tu dobu říkala, jak nádherné by bylo jet spolu někam daleko na dovolenou. Mluvili jsme o vzpomínkách, létajících kobercích a aktualizacích tabletu a já našla několik podstatných důvodů, proč si ho doopravdy vážit.
Pak jsme seděli jen několik metrů od místa, kde jsme nedávno rozcházeli (přibližně tolik metrů, před kolika dny to bylo) a hleděli si do očí.
Věci se daly do pořádku.

A pak se vynořili dva Jeníci se sekerami na ramenou, aby iluzi spokojenosti rozbili na padrť.

První přišel ten pohádkový. Pozval mě na perníkové srdce a já nedokázala odmítnout. Už několik dní po sobě házíme sladké drobečky se zbytky citronové a čokoládové polevy a já se pomalu měním v ježibabu, která musí ublížit, aby se nasytila.
Jenomže to on mi připomenul, že i lidský život může být pohádkově krásný. S ním vyvolávám duchy minulosti a cítím se bezpečně, když znovu začínám věřit na zázraky. Musel by to být totiž ten nejzázračnější zázrak, aby kouzlo působilo stejně jako kdysi. Ale co když bude?
Možná se v temném lese potuluje vícero osamělých princů, kteří mají obavy ze změny v žábu a hledají princeznu, se níž by těmi lesy mohli bloudit.
Tu pan Optimista jistě nehledá (k čemu taky?). Dokonce mi rozmluvil i natáčení vlasů. Prý abych vypadala jako normální holka, ne jako princezna.

Potom nastal čtvrtek. Pan Optimista držel jednou rukou pivo a druhou mě kolem pasu. Spolu s pološíleným davem jsme skákali Hop-hop-hop, abychom byli správní Češi, a při každém gólu jsme se pořádně políbili. Moje srdce radostně poskakovalo s námi. Snažila jsem se však příliš neohlížet, protože každý pohled za sebe srazil mé srdce zase o trochu blíž zemi. Nechtěla jsem, aby se za chvíli válelo v kaluži rozlitého piva hned vedle bot finských fanoušků, kteří by si na něm jistě s radostí vybili svou hořkost. Nepomohlo to.
Na poslední chvíli jsme se vmáčkli do vagónu metra plného rozjařených chlápků v dresech, kteří pokřikovali: "Jááárda Jááágr!" Vůz se ze samého veselí úplně rozkymácel.
"Ólé-ólé-ole-ole, vyhrajeme, vyhrajeme!" začal jeden z cestujících a všichni se k němu přidali.
"Vždyť už jsme vyhráli, ty vole," poznamenal druhý. První plynně přešel na jiný popěvek podobného rázu a s ním i všichni okolo.
Pan Optimista mě objímal, abych nespadla, ale ono stejně nebylo kam.
Nebylo ovšem ani kam se ukrýt před pohledem na třetího člena naší výpravy, toho, který se místo mě stal vlajkonošem. Nejlepší kamarád pana Optimisty naštěstí není naživo ještě pohlednější než na fotografii, ale i něco takového bohatě stačilo na výrobu menšího zmatku v mojí hlavě. On ví úplně všechno o našem vztahu - včetně toho, že jsem se s nimi bála jít na hokej. Ale myslím, že důvod něčeho takového by ho v životě nenapadl.
Že jsem se bála, co se stane, až ho uvidím.
Vlastně se nestalo vůbec nic.
Jen jsem se přesvědčila, že se příště musím vydržet nedívat.

A vždycky, když se mi do hlavy vloudí něco, co by tam vůbec být nemělo, si musím vzpomenout na tablet.
"Věděl jsem, že tam jede jenom proto, aby se s ním vyspala. Věděl jsem to - a stejně jsem ji tam poslal. Čtyři dny jsem čekal, až se vrátí, a potom jsem se jí na to zeptal."
"Ta samá mi pak málem utekla s kamarádem."
A pak si snad uvědomím, že s ním nesmím - za žádnou cenu nesmím - jednat neupřímně.

pátek 15. května 2015

Something good will come from nothing

(A/N: Mé sny jsou jsou navždy pryč - nikdy se nestanu spisovatelkou, protože se neumím vyjadřovat. Konec mého předchozího článku zřejmě vyzněl úplně opačně, než jsem měla v úmyslu. Nejvyšší čas uvést všechno na pravou míru. Případný čtenář ovšem musí vzít v úvahu, že se jedná o pokračování příběhu z minulé soboty, tedy záležitost již poněkud stařšího data. Aneb "to be continued".)

Kdyby měly domy s ozvěnou kromě ozvěny i zvonky, nikdy bych se neodvážila jeden z nich si vybrat a zazvonit. V tomhle domě se totiž všichni jmenují stejně, ačkoliv žijí v různých patrech. Asi bych si nechala zcela promočit vlasy deštěm a pak bych odešla domů promáčet polštář slzami.
Tento dům je však zcela nedobytnou pevností - rodinnou pevností. Alespoň o víkendu. Jediné, co vás přivítá, jsou důkladně zamčené dveře, nic víc. Pokud se chcete dostat dovnitř, musí o vás některý z obyvatel této pevnosti vědět, jinak nemáte šanci.
Chvíli jsem poměrně vážně uvažovala o přelézání brány do dvora, ale asi by to nic nezměnilo - v cestě by mi překážely další tři zámky.
A tak jsem po těch dvaceti minutách vytočila telefonní číslo pana Optimisty.

"Vy nemáte zvonky."
"Co že nemáme - banky?"
"Zvonky."
"Počkej, ty jsi tady?"
Zní to docela nevěřícně.

"Půjdeš nahoru? Na čaj? Kafe? Víno?"
"Asi ne."
Chci si ponechat aspoň iluzi svobodné volby. Náklonnost k bytu s ozvěnou by neměla být tím, co rozhodne. A tak uvízneme za prvními z mnoha dveří.
"Proč jsi přišla?"
"Nevím. Nejspíš jsem nechtěla, aby to skončilo tak ošklivě."
"A jde to nějak jinak?"
"Asi ne... Měla bych jít."
"Neměla. Jsi tady z nějakého důvodu..."
Ví to. Že právě nastala vhodná chvíle trochu zakouzlit s těmi slavnými přesvědčovacími metodami.
Nebo možná ví i to, že mu lžu - že jsem se ve skutečnosti vrátila, protože jsem si uvědomila, že pro mě znamená víc, než jsem si myslela. Že už není jen balením prášků proti bolesti, které si mohu koupit kdekoliv.
Dlouho se točíme v kruhu. Několikrát se dotýkám kliky, ale dveře nikdy neotevřu.
"Je zamčeno?"
"Není."
To mi stačí. Mohu se sebrat a už ho nikdy nevidět. Mám tu možnost. Ale neudělám to.
"Nechci, abys odešla."
"Já taky nechci."

Za pár minut už utíkám do nákupního centra, tentokrát za zcela jiným účelem než tím, abych se s někým rozešla - a poněkud obvyklejším, aspoň u normálních lidí. V Tescu popadnu maso, sýr, šunku, olivy a zmražené krokety, abych svému milému udělala ještě o trochu větší nepořádek v té jeho zdravé dietě.
Tato cesta nahoru je o mnoho veselejší, než byla ta předchozí. Mám totiž plán - a ačkoliv zahrnuje jen několik následujících hodin, rozhodla jsem se pro něj dobrovolně. Poprvé za posledního půl roku mám plán, který je něčím jiným než jen tím jediným východiskem z nouze. Je to něco, pro co jsem ochotná bojovat a snad dokonce i přelézat ploty.

neděle 10. května 2015

If you still want me, please forgive me, because the spark is not within me

Je vlastně strašně snadné se s někým rozejít. Řeknete několik vět, které přesně zasáhnou cíl, a pak už jen odpovídáte jako automat.
„Jsi si jistá, že to tak chceš?“
„Ano.
„Proč?“
„Protože nemám pocit, že máme být spolu.“
„A není škoda vzdávat to takhle brzy?“
„Je. Ale musí to být.“
S něčím takovým si neporadí ani pan Optimista a jeho špičkové přesvědčovací metody.
„Zdá se mi, že už jsi úplně rozhodnutá.“
„Asi jo.“
„Asi?“
„Určitě.“
„Není nic, co bych mohl udělat, abys změnila názor?“
V tu chvíli si začnete strašně přát, aby něco takového existovalo a aby se dotyčný neptal, ale prostě to udělal. Cokoliv, co by zastavilo to strašlivé ničení všeho krásného. Nahlas však odpovíte jen: „Není.“
„V tom případě tedy… konec?“
„Jo.“
A pak se obejmete na rozloučenou a to objetí trvá nekonečně dlouho, protože víte, že žádné další nebude. Nahrnou se vám slzy do očí a vy si přejete, aby ten druhý udělal něco, co by zastavilo i je.
„Víš, že ještě není pozdě?“
„Vím.“
Potom oba odejdete, každý na opačnou stranu, neboť už prostě nelze setrvat dál na témže místě. A vy tak moc doufáte, že se ten druhý otočí, že se vrátí a nějakým kouzlem vás přesvědčí, že to všechno bude dobré. Jenže on neudělá vůbec nic. Ze setrvačnosti pokračuje tím směrem, kterým se vydal.
Nebýt té vaší zatracené hrdosti, rozběhli byste se za ním sami. Místo toho se svalíte na jedno ze sedátek v tom nákupním centru, které bylo svědkem konce všech vašich vztahů, a jen tak necháte plynout čas. Nejraději byste byli, kdyby plynul pozpátku, jako když se přetáčí kazeta, na níž je třeba nahrát nový záznam. Padá na vás hrůza z toho, co bylo vyřčeno. Co bylo vyřčeno vašimi ústy.
Za nějakou dobu se zvednete a jdete, kam vás nohy nesou. Autopilot vás zavede až před jeho dům. Přemýšlíte, jestli zazvonit. Jenomže to by vás stálo příliš mnoho sil. Dvacet minut sedíte na obrubníku a na hlavu vám prší. Pořád přemýšlíte. Pak toho přemýšlení necháte a uděláte první krok směrem k novému začátku.
Třeba to tentokrát bude krásné.

Možná by to dopadlo úplně jinak, kdyby měly domy s ozvěnou kromě ozvěny i zvonky.

čtvrtek 23. dubna 2015

Sicut erat in principio

Mám pocit, jako by mi v puse něco shnilo, a silné podezření, že to byla minimálně jedna z mých mandlí. Po deseti dnech, kdy to v mém krku vypadá stejně puntíkatě jako na klobouku muchomůrky, by se možná slušelo jít k doktorovi. Ale trochu se bojím, že by mi řekl: „Slečno, vy už zahníváte celá.“
I když na stanovení takové diagnózy asi ani nemusíte být lékař. Stačilo by vám podívat se mi pořádně do očí.

Za posledního půl roku jsem pravděpodobně udělala více věcí, co si nedokážu odpustit, než za celý svůj život předtím dohromady. Tato skutečnost se přede mnou vynořovala jako mozaika, jak se postupně skládaly střípky pocházející z různých situací.
Jako když pan Optimista mluvil o tom, jak krásné by bylo jet spolu na dva týdny k moři, a já v odpověď na to nedokázala říct ani slovo.
Nebo když jsem poprvé písemně formulovala to, co od našeho vztahu vlastně čekám.
Nebo když jsem ho poprvé označila jako svého přítele a potom si málem za tu nepravdu ukousla jazyk.
Nebo když on označil skladbu, kterou bude hrát orchestr na zítřejším koncertě, za hudbu, co by si pustil k vlastní sebevraždě.
Nebo když jsem hystericky ječela na vlastní rodiče, že je nenávidím, protože kvůli nim odešel jediný, kterého jsem milovala.

Vždycky jsem se snažila žít čestně. Výsledky byly všelijaké, ale byla tam i ta snaha.
Poslední dobou jsem se neustále omlouvala tím, že bojuji o život a k záchraně života přeci mohu použít téměř všechny prostředky.
Jenomže pak se mi ze sebe udělalo zle. Nastala otrava vlastním jedem.

Musím dát všechno zase nějak do pořádku. Netuším, jak. A teď je na to nejméně vhodná doba. Ale už to nesnese odkladu.

„A kdybych měl nějaký depresivní sklony, což je dost nepravděpodobný, tak mi dáš pusu, obejmeme se a všechno bude dobrý.“
A co když nebude?