středa 31. prosince 2014

I love you but enough is enough

Ne, nebude to dobré.
Ne teď.
Ne dnes, zítra už ano.

Ne, není třeba lepit rozbitý hrnek.
Ne. Stejně by tekl.
Ne. Vyběhnu s chichotáním do ulic koupit si nový.

Ne, nepůjdu spát.
Ne se slzami v očích.
Ne, protože mi někdo znovu přeje dobrou noc.

„Seznamování je hra. A neměla by se brát moc vážně, jinak to pak dopadá zle.“
Je to hra a já jsem přeci nositelka vítězství.


And if you're still bleeding, you're the lucky ones.
'Cause most of our feelings, they are dead and they are gone.
We're setting fire to our insides for fun.
Collecting pictures from the flood that wrecked our home,
It was a flood that wrecked this...

... and you caused it... 

Svítíčka

Všimli jste si někdy, že jakmile nasněží, začne se do světa pomalu vkrádat ticho?
Tlumí hovor tisíců lidí na ulicích, překrývá skřípění a chrastění, cvakání a praskot, vyplňuje všechny zvučící dutiny. Tep města jako by se změnil z divoké muziky na něžný romantický ploužák, jako by ta ohromná bicí souprava, která určuje charakter hudby, jež město vydává, zůstávala pozadu samým úžasem nad tou bílou, prchavou krásou. Snad aby neuspíšila její konec. A tak ticho porůstá činely jako obrovský lišejník a obaluje hromotlucké bubny. Po pár spadlých vločkách přestane tát sníh i v lidských srdcích a klid zaplní místa, kterým předtím vládla prázdnota.
Všimli jste si toho někdy?
Já ano.
„Přesně takovou zimu mám rád. Sníh a zářící slunce.“

---

Poláka, co si u mě objednal deset kilo knih od Jindřicha Šimona Baara, aby je nechal přeložit do polštiny nějakým nadšencem, bych v davu asi nepoznala. Až na světle, podle očí.
„We will ask somebody to take a picture of us.“ Nastaví si mě do správného světla a požádá náhodného kolemjdoucího, aby nás vyfotil. Šklebím se do objektivu jako šílenec, úsměv mi svítí nad huňatou šálou.
„Could you please send me the photo?“
„Yes, of course.“
Vychrlím na něj svou lámanou angličtinou během těch deseti minut asi tisíc věcí, i takových, které vůbec nemá právo vědět.
„I am happy to have seen you!“ povídám. A myslím to opravdu vážně.

---

„Smutek se k tobě nehodí.“
Ale to víš, že hodí. Smutná jsem většinu svého života. Jen se umím dobře přetvařovat.“
Ale jdi… Přede mnou bys to neschovala a já si to o tobě nemyslím. Nikdo nemá vřelejší úsměv než ty.“
Jen zamrkám údivem.
„To já jsem celý život smutný a jen se umím dobře přetvařovat… Myslím, že bych to na tobě poznal.“
„Nečekala bych, že jsem v tom maskování tak dobrá…“
„Trošku smutku je v každém. To je normální. Jen se na něj prosím nezaměřuj, nebo dopadneš podobně jako já.
A to s tím úsměvem myslím vážně. Jsi vřelá, veselá, pečlivá, starostlivá. Nenech se to vzít. Byla by to škoda… Takových slečen je jak šafránu.“
To už se mi derou slzy do očí, jako tolikrát za posledních pár dnů.
„Nedokážu být veselá, aspoň ne dlouho. Ale když už jsem, tak pořádně. Neumím dělat nic napůl. Ale taky jsem nechutně přemýšlivá, ctižádostivá a puntíčkářská. Starostlivá jsem zbytečně moc a jsem přísná na sebe i své okolí. Jedna známá mých rodičů mi říkala, že vypadám odtažitě a nepřátelsky. Měla pravdu spíš ona.“
Zcela určitě mi nepřijdeš nepřátelská. A i kdybys byla odtažitá, tak je to kvůli tomu, že nechceš ublížit sobě nebo ostatním. A vyjmenovala jsi všechno, čeho si na tobě strašně cením a kvůli čemu mi s tebou bylo hezky.“
Už nad tím jen vrtím hlavou, nevím, co na to odpovědět. Je to tak pěkné, až se zdráhám uvěřit, že by to mohlo být upřímné.
Já jen chci, abys přestala být smutná, alespoň trošku… A taky abys věděla, že jsi dokonalá taková, jaká jsi…“
Když ono to asi nejde takhle na povel…“
„Já vím, že to nejde na povel. Každopádně bych byl rád, aby sis pokaždé, co o sobě začneš pochybovat, vzpomněla na to, že minimálně já v tebe budu vždy věřit. A vždy tě ocením takovou, jaká jsi…“
„Tohle bys neměl… Alespoň ne teď.“
Proč? Zrovna tohle jsem ti chtěl říct od té doby, co jsem tě trošku poznal.“
Něco ve mně křičí: „Už dost, tohle není pravda!“ Ale jiná část se s ní hádá: „Vždyť je to krása!“

---


Jdu domů, celý svět se třpytí a mně pod nohama tiše křupe sníh. Do řas se mi zaplétají dokonale tvarované sněhové vločky místo vody v jiném skupenství, která se mi tam už nějakou tu chvíli velmi ráda usazuje. Říkám si - proč plýtvat vodou na slzy, když se z může vzniknout něco tak nádherného.
Vše se zdá být v naprostém pořádku.

Protože naděje přichází z míst, odkud ji vůbec nečekáte.

pondělí 29. prosince 2014

(Vrá)Snění

Uplynul jeden rok, beze dne,
co prve se naše pozdravily světy,
a oceány mých smutků bezedné
začaly vrásnit oceánské hřbety.

I mé hory se stěhovaly samy,
když jste jim jediný úsměv věnoval,
a ty na první pohled zavržené Vámi
odtáhly zdrcené kamsi zapít žal.

Za rok jste splnil úkol můj staletý
- já bych je přesouvala kámen po kameni.

Změnil jste povrch mé planety,
abyste ji mohl nosit v důlku na rameni.

neděle 28. prosince 2014

Itinerarium

„Letadlo má zpoždění. A centrála jako tradičně neví nic.“
„Ale Google ví skoro všechno. Zkus najít výpis zpožděných letů ze Švýcarska.“
„Ženeva… to přiletí až zítra. A tady Curych. Status: přistálo 20:01.“
„Takže to už pan biskup bude na letišti. Musíme nějak sehnat jeho telefonní číslo. Vyhledej kontakt na biskupství v Churu, zavoláme raději zrovna tam.“

Celý den ztracená v záplavě bílých, žlutých a oranžových papírů, někde mezi nepíšícími propiskami a nefunkční sešívačkou. Slováci shrbení nad mapou vypadají, jako by si jen plánovali výlet v rámci dovolené. Ale tohle není dovolená. Tohle je dobrovolnictví.
Dobrovolnictví v uvozovkách, pochopitelně.

„Ti dva poslední se asi ztratili někde cestou, pojedu je hledat.“
„Ne, prosím tě, zůstaň tady se mnou…“ povídám hlasem, kterého žádný muž nemůže neuposlechnout. Skoro šeptám, zní to, jako bych každou chvíli měla omdlít. Přehrávám to, samozřejmě, ale účinek je okamžitý. Udělá to, o co ho žádám.
Velmi nerada zneužívám těchto zbraní. Ale jestli mě tento den něčemu naučil, pak tomu, že k dosažení toho, co je potřeba, musí člověk vyzkoušet veškeré dostupné prostředky předtím, než to vzdá.

středa 24. prosince 2014

A1 G2, něco jako květy keřů z čeledi přesličníkovitých

Čtvrtek 13.11.
Já: "Dneska mě ta praktika z entomologie obzvlášť bavila. Dělali jsme hálky... Víš, co to je, že jo?"
Můj milý: "Ne. Tedy jestli to nemá něco společného se zahálkou. S tou mám bohaté zkušenosti..."
Já: "Hálky jsou třeba duběnky. Takové ty kuličky na dubovém listí... To už jsi určitě viděl."
Můj milý: "Vždyť já jsem před půl rokem ani nevěděl, jak vypadá dub."

Pátek 14.11.
Sehnu se pro dubový list. "Víš, co je tohle?" povídám spíš žertem.
Můj drahý se zamyslí a prohlásí: "Já bych si tipl, ale bojím se, aby to zase nebylo špatně."
"Tak to zkus..."
"Hm... Buk?"
O chvíli později následuje listová bitva v zářivě žluté záplavé pod jinanem, který téměř není dvoulaločný. Kolemjdoucí se po nás otáčejí. Prohrávám, mám pomalé reflexy a v kapuci spoustu listí.

Čtvrtek 20.11.
Čím jsou dny chladnější, tím větší praxi v bezcílném bloudění supermarkety si s mým milým vytváříme. Po hodině v Tescu máme v košíku pouze jeden sprchový gel.

Sobota 22.11.
Můj milý je rozkošný, když je rozespalý. Vzbudím ho, on jen něco zamručí a schová mě k sobě pod peřinu. A pak pořád dokola opakuje, jak strašně krásné to je a jak je šťastný.
Jsme postrachem kolejní kuchyňky - nejen, že se při vaření neustále objímáme a šišláme na sebe, ale ještě k tomu spálíme pudink tak, až smrdí celá místnost. Buchtičky s krémem za moc nestojí, ale co bychom chtěli, když místo vařečky používáme jen příborový nůž. Hrnec je téměř zničen, vodu na kávu ohříváme v pánvi.

Pondělí 24.11.
S milým pečeme jablečný koláč s obličejem. Ten se nejdřív mračí - a tak mu pusu obrátím tak, aby oblouček směřoval dolů. Říkám svému drahému: "Když se na tebe podíval, musel se přeci usmát."

Úterý 25.11.
Celý den téměř bez pauzy. Už od rána přemýšlím, jestli si mám raději nechat dát zpozdné v knihovně a po škole se najíst, nebo vrátit knihy, ale zůstat bez večeře. Když po přednášce z imunologie vycházím ze školy a spěchám, abych stihla aspoň jedno z toho, chytí mě kolem pasu známé ruce. Problém je vyřešen - dostávám Sýrového mlsouna a Mila oplatek. Večer mi tedy nebude kručet v žaludku hlady. Můj milý mě doprovází a já si opět uvědomuji, jak strašně jsem ráda, že ho mám.

Pátek 28.11.
Pečeme s milým perníčky. Na to se těším bezmála půl roku. Přehrabuji se ve vykrajovátkách. "Co myslíš, která ovečka je lepší?"
"Já nevím, mně asi tolik nezáleží na tom, jak to vypadá."
"Takže by ti nevadilo, kdybys měl místo různých tvarů cukroví jen samá kolečka?"
"Asi ne, hlavně kdyby byla dobrá."
"A já jsem pro tebe loni tak opatrovala toho lineckého krokodýla! Měla jsem jenom dva a jednoho jsem dala tobě."
Obejme mě.
O chvíli později se ptám: "Proč vykrajuješ tolik sněhuláků? Vždyť už jich máme deset!"
"Asi proto, že jsou téměř kulatí."

Sobota 29.11.
Popůlnoční rozhovory o želvičce na kolečkách, která má tři vlásky svázané červenou mašličkou, sluneční brýle a slamák tak velký, že je z ní vidět jen ten klobouk. Také o želvičce na kočičkách na kolečkách, která se rozhodla jet na Kanárské ostrovy, takže musela vyměnit kolečka na kočičkách za rybičky. To proto, že kanárek, nikoliv slavík, je pták tak pěkně žlutý, že jí bude hezky doplňovat zelený krunýř a červenou mašli.

Úterý 2.12.
Ráno bylo třpytivé. Listy na stromech chřestily, větvičky byly obalené průzračnou vrstvou ledu a řebříček v zamrzlý v dokonale symetrickém oválku připomínal nadzemsky krásný šperk. Z mladých kaštanových listů (díky, klíněnko!) se rázem staly křišťálové lustry, za které by se nemusela stydět ani firma Swarovski. Co na tom, že musím brzy vstávat na praktikum, kde je pozdní příchod důvodem k vyloučení z předmětu, co na tom, že v Praze prvně v historii kvůli počasí nejezdí vůbec žádné tramvaje! Takovou krásu člověk vidí jen málokrát za život.

Středa 3.12.
Můj milý si o dvě hodiny splete načasování našeho srazu. Když mu po přednášce zavolám, zjišťuji, že už nemá chuť za mnou jezdit.
„Stalo se něco?“
Po nekonečně dlouhé době odpoví. „Ne.“
Sevře mě strach. Vyzvídám. Snažím se najít opodstatnění proto, proč je mu jedno, že mě už dnes neuvidí.
Praštím mu s telefonem, pak za ním stejně jedu.
Doprovází mě domů, ale mně je smutno. Má huňatá šála mu zanechává nitky na kabátu jako minulou zimu – a mně se kdoví proč oči zalévají slzami.

Čtvrtek 4.12.
„Ještě nespi! Dívej se!“ snaží se mě můj nejmilejší vzbudit. Jenže já mu ležím v náručí, přikrytá dekou a tlukot jeho srdce je pro mě mnohem zajímavější než ty skrovné dialogy probíhající na konci první epizody Hvězdných válek. Nemusím utíkat do jiných světů, protože tenhle svět je momentálně ten nejkrásnější v celém vesmíru.

Pátek 5.12.
Stojím před kolejí, kde bydlí můj milý, jako už tolikrát, ale tentokrát se z nějakého záhadného důvodu zdráhám vetřít dovnitř tak jako jindy. Můj drahý ale nebere telefon, a tak nakonec proklouznu otevřenými dveřmi. Objevím ho v kuchyňce, vaří. Vesele konverzuje s nějakou dívkou. Poodejdu, nechci je rušit. Dívka přeběhne přes chodbu do jeho pokoje, za ní jde on. Všimne si mě.
„Děje se něco?“ ptá se.
„Ne. Nebo snad ano?“
„Ne.“
Mlčíme. Nevypadá, že by mě rád viděl.
„Něco jsem ti koupila.“ Podávám mu svůj čerstvý úlovek – červenou šálu, takovou, jakou si přál.
„Tak to budu mít k Vánocům.“
„To dostaneš ještě něco jiného. Ještě se přeci uvidíme, ne?“
„Hm.“
„Co se stalo? Máš tu nějakou holku?“ V tu chvíli to stále ještě považuji za absurdní žárlivý záchvat. To by mi přece neudělal.
„Hele, napíšeme si.“
„Jak, napíšeme si? Tak co se stalo?“
„Nic.“
„Musím to vědět. Ty tu někoho máš, že jo?“
„Ne.“
„Ty mi lžeš?“
„Jo.“ Sklopí oči. Tváří se, že je mu to jedno.
Hrůza mi téměř ochromuje nohy. Málem se mi podlomí kolena.
„Jak dlouho to trvá?“
„Pár dní.“
„A kdy jsi mi to chtěl říct?“
„Až si budu jistý…“
„Jistý s čím? Že je konec?“
„Jo. Už asi od prázdnin nevidím žádnou budoucnost. Stejně bychom se rozešli.“
Pořád ta kamenná tvář. Ani se neomluví.
Vrhám se na studenou podlahu kolejní chodby a pláču.

Pondělí 8.12.
Mrzne. Stále ještě se s panem K. držíme za ruce, když někam jdeme. Snad ze setrvačnosti. Pod vahou mého srdce se hroutí i celý můj hodnotový žebříček.
„Vážně nemůžeme prostě na všechno zapomenout a začít znovu?“
„Neobjevil jsem žádnou možnost.“

---

Tento rok zakončím bez přítele, bez dalších pěti kilo, které jsem zhubla, a bez fungujícího deníku. Nemohu s tím dělat nic jiného než psát a začít konečně pořádně jíst. Jenomže naše cukroví bude letos spíš slané a hořké než sladké a z jediná z těchto tří věcí, u níž bych si opravdu přála, aby se změnila, je ta první.