Letěl stále výš a výš, až se ztratil v modři nebe. Jaký oku lahodící obrázek! Mohl by snad být metaforou pro štěstí. Silou, která tu působí, je ovšem nikoliv touha po štěstí, nýbrž něco tak banálního jako rozdíl hustot. A zapomněli jsme ještě na další drobnost. Nízký tlak ve vzdálenějších vrstvách atmosféry.
Bác! A z idylických výšin jsme rázem zpátky na zemi.
Ortel byl podepsán už ve chvíli, kdy se nic netušící balónek vysvobodil z prstů nepozorného dítěte.
Jít si za svým snem někdy znamená rozsudek smrti.
Zabijácká mrcha se opět přihlásila o slovo. Vybrala si svou třetí - abychom byli přesní, třetí i čtvrtou - oběť.
Získává už docela praxi. Je to vlastně celkem snadné. Tak snadné, jako ustřihnout si své milované dlouhé vlasy.
Litujete až potom.
A potom už je pozdě.
Abych dostála své roli poslušné dcery, stavuji se cestou domů v Tescu.
Mezi sladkostmi záměrně klopím zraky. Ne snad proto, aby mi nadbytečné kalorie nezhatily nějakou dietu. Jen bych nerada, aby mi pohled padl na Mila sušenky, které jsou v polici úhledně vyskládané jako nějaká zářivá ozdoba.
U chladících regálů mi hlavou proběhne myšlenka, že nesmím zapomenout na mléko. Té, co mi to připomněla, v duchu vrazím facku. U nás doma přece mléko nikdo nepije.
První slza mi ukápne až ve chvíli, kdy bezradně postávám mezi pečivem. Nemohu koupit pudinkové šneky, donuty, čokoládové muffiny a ani višňové či meruňkové kapsy. Zlostně sáhnu po tvarohovém závinu a se zvednutou hlavou a otupělým srdcem odcházím k pokladnám.
Stejně jíst nebudu.
Riskovat je tak lákavé, když se vám před očima skví nádhera výhry. Na to, o co vás připraví případná prohra se už zpravidla raději nedíváte. Já se také nedívala.
Může se zdát, že je všechno stejné jako předtím. Ale není - středeční večery už nepatří smíchu a všední rána nejsou plna očekávání několika málo řádek od toho, co šel kolem.
A mně je o rok víc.
Jen jedna cena útěchy by tu byla, snad vykoupená první slzou a všemi dalšími, co budou zákonitě následovat.
Už zase mohu psát.
"Takže... Konec?"
