úterý 25. února 2014

Zóna výlevu

Nebývám příliš nadšená tím, když se někdo pustí do vyprávění příběhu od prostředka, ale troufám si tvrdit, že to všechno vlastně začalo dvacátého ledna. Dvacátého ledna, kdy jsem u otázek devět a deset v osobnostním dotazníku po zkoušce z evoluční biologie zaškrtla po krátkém váhání odpověď ano. Tenkrát se mi v tom křížkovém stehu, jenž v tu chvíli protkával můj papír, zobrazila realita. A já najednou nevěděla, co s ní.

V zoufalství obvykle nacházím věrnou múzu. Když se ode mě na nějaký čas vzdálí, pak se mi písmenka kroutí před očima, řádky slévají a srdce se není schopno uklidnit - a já většinou nedokážu napsat kloudnou větu. Podobné věci se mi děly kdysi na němčině - ve chvíli, kdy mě náš mroží vyučující nutil číst před celou třídou nahlas a poté, co jsem dokoktala daný odstavec, mi sdělil, že to nebylo německy, neboť na to mluvím příliš melodicky. Tehdy jsem taky mívala z popsané stránky jen talíř písmenkové polévky. Možná že tedy za tohle všechno může strach. Zrovna teď strach přiznat si, že jsem šťastná. Protože vždycky když to udělám, můžu se spolehnout, že za okamžik se ke mně slétne hejno nepříjemných událostí, které mě svými křídly umlátí a pak shodí někam dolů, na místo, jež mi podle nich přísluší.

Když člověk něco napíše, je to přiznání nejméně dvojnásobné. (A navíc se chci ubránit kýči; cukrová vata, nikoliv parazit, je prapůvodem všeho.)
Takže už ani slovo.
(Ale zpívat si můžu, nebo snad ne?)



neděle 2. února 2014

O mém malíčku na levé ruce

Neuspořádanost systému bez dodání energie pouze roste
Sedni si na postel a vem si sušenku
Vždyť život je věčný boj s rostoucí entropií

(Toto jsem našla v jednom ze svých četných poznámkovacích souborů.)
Asi zajdu na rostoucí entropii. Tedy pokud se rychle nenaučím využívat světelnou energii.

Když jsem ve čtvrtek šla na zkoušku, o ulici vedle vyli vlci.
A odpoledne jsem v tramvaji potkala rozhořčenou dívku, jedoucí asi zrovna domů z hodiny biologie.
"K čemu mi to je, vědět, že v chlebu je kvasinka pivní?!" stěžovala si své o něco starší kamarádce.
"Tak nevíš, co budeš v životě chtít dělat, ne?"
"Kvasinky to určitě nebudou. Vždyť to vypadá jako sušenej ptačí trus!"
"Fakt?"
"Teda jako když je to zvětšený. Ale stejně je to hnusný. To jsem vážně vědět nepotřebovala. Vždyť takhle úplně ztratím chuť k jídlu. To už si ani ten chleba nedám."
Měla jsem jí říci pár vět o významu Saccharomyces cerevisiae, ale zjevně zrovna nebyla přátelsky naladěná k novým informacím.
A pak už byl večer. Celé to bylo jenom o barevných větrníčcích a Filosoce, která si hrála na zubaře a tančila s Myškinem. A jinak nic. Nevím, kam se poděla ta má záliba rochnit se v minulosti. 
Svět je asi najednou nějaký jiný.

Vlastně netuším, jak to celé vzniklo. Proč si zničehonic přeji, aby Praha a Brno ležely jen pár kilometrů od sebe. (Bez ohledu na to, že by si tato dvě města dala navzájem do zubů, kdyby to tak bylo.)
Asi proto, že Kocour v botách, kedlubna, červené zelí a zázvorový čaj. Taky proto, že růže, kterou jsem málem umačkala, jeden pidistrom a PET-lahev s vodou. Fotokabina a hrůzostrašné "Vložte mince!". Krabička s kvalitní literaturou. Příliš dlouhá šála a rozcuchané vlasy. Zlepšovák. Skleněná stříška na balkoně, zavřená čajovna a zvonkohra. Moje ruce, co mají pět prstů jako každý jiný. Encyklopedie všeho upírstva. Plány na pět set let dopředu. A film. Každopádně film. A pak taky nástupiště na autobusovém nádraží. Ale to by tam být nemuselo.
Jestli těch pět set let uplyne třeba pětsetkrát rychleji, budu smutná.