Na praktikum z protistologie jsem svědomitě přinesla
vzorek ze zahradního jezírka. Léta jsem chtěla zjistit, jaká havěť se skrývá
pod jeho hladinou – a teď jsem měla jedinečnou příležitost. Bez pomoci vyučujících
bych ale samozřejmě nepoznala vůbec nic. Tak třeba jakousi trubénku jsem
popsala jako „dvě třešně na stopce“ a rozpadlou obrněnku zase považovala za
malý zázrak, neboť vypadala jako kupička tyrkysových korálků. A místo toho,
abych se zabývala prvoky, jsem se kochala krvelačnou nestvůrou pijavenkou.
Ale můj vzorek obsahoval ještě větší podivnosti.
„Tohle bude asi nálevník,“ povídá mi jeden
z vyučujících. „Ale nemocný. S rakovinou.“
„Protist s rakovinou?“ diví se druhý. „A to by jako
vypadalo jak? Že by se nekontrolovaně dělil?“ Zasměje se vlastnímu vtipu a už
se hrne k mému mikroskopu. „Na to se tedy musím podívat… Ona je to ve
skutečnosti mastigaméba.“
„S tolika bičíky? To těžko,“ oponuje mu ten první.
„Já viděl jen jeden.“ Znovu se podívá na preparát. „No,
ještě, že už to někam zdrhlo.“
V naší škole je veselo. Škoda jen, že to veselo mám
poslední dobou opravdu jen ve škole. Pro nedostatek kvalitnějšího materiálu se
směju i nad učebnicí ekologie (která ale, nutno dodat, obsahuje perlu za perlou
– dostala mě například informace, že „mnoho druhů bambusu se po mnoho roků
rozmnožuje vegetativně, vytvoří husté porosty a jednotlivé výhony jsou od sebe
často i fyzicky odděleny; přesto pak všechny naráz vykvetou a zemřou – po sexuálních
orgiích tak nastává doslova hromadná bambusí sebevražda“).
A snažím se přežít aspoň do Vánoc.
(A/N: Tohle mělo být drabble, jediný útvar, který si teď z časových důvodů mohu dovolit. Jenže slova se mi záhadně zmnožila na více než dvojnásobek původní délky. Asi jsem už vážně potřebovala něco napsat, byť by to mělo být bez valného smyslu.)
