čtvrtek 21. listopadu 2013

Povídání o ježkovi a myšičce


Tohle malé ježaté stvoření vpadlo do našeho života a s úplnou samozřejmostí si přivlastnilo veškeré předměty i náš volný čas. A poučení? Nikdy nechoďte na veletrhy, kde se prodávají zvířata, i kdybyste měli sebelepší předsevzetí, že si žádné z nich nepořídíte, že jdete jen koupit kokosové dřevo pro oblovky a masožravou rostlinu.
(PS: Ostatní fotky zveřejním na svém druhém blogu, když už ho mám. Snad se mi to konečně podaří nějak rozběhnout i tam...)

úterý 19. listopadu 2013

Další kroužek do řetězu

Už je to nějakou dobu, co mě Yominis pozvala, abych se zapojila do řetězáku s názvem Liebster Blog Award, jehož princip je velmi jednoduchý - blogger, který je do něj nominován, musí zodpovědět deset otázek a zároveň vymyslet deset dalších pro pět svých oblíbených bloggerů, které pozve, oni na otázky odpoví a vymyslí další, a tak to jde pořád dál.
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)

pátek 8. listopadu 2013

Bacily

Když fouká vítr špatným směrem, je v naší městské části cítit továrna na žrádlo pro psy.
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.

Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.

O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.

Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.

(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)

sobota 2. listopadu 2013

Zhášedla jsou všude.

Když si vítr hraje s listy spadanými na chodníku, zdá se mi, že za mnou běží spousta maličkých zvířátek. A příšerky na mě vyskakují zpoza oblých rohů závitů mozkových.

(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)

Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.

(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)