středa 30. října 2013

Bez práce nejsou koláče

V jednom z minulých článků jsem se zmiňovala o velmi staré kuchařce, kterou jsem v podstatě podědila po babičce. Nejdřív jsem ji zkoumala jenom jakožto jazykovou kuriozitu, ale pak mě napadlo, že bych podle ní taky mohla něco uvařit. Jenomže zatím opravdu nemám odvahu kuchat sele ani připravovat pečenou vydru a jediné recepty, které vypadaly jakž takž normálně, byly ty na pečení moučníků. A tak jsem se rozhodla, že upeču karlovarské koláče. Moje první opravdové koláče.


S kynutým těstem si většinou moc nerozumím (někde jsem četla, že kynuté těsto je prubířský kámen každé kuchařky), a myslím, že jsem si nevybrala zdaleka ten nejjednodušší recept, takže jsem byla na výsledek opravdu zvědavá.

pondělí 21. října 2013

Fragmenty

Zvuky
Úterý, 10:14
„Možná by se vám ty zkumavky vyndávaly lépe, kdybyste si ten stojánek přidržela tou levou rukou, co teď máte úplně volnou.“
„Ale moje levá ruka je opravdu levá. A tak ji radši nepoužívám.“

Středa, 19:56
„To máma doma sype chilli po skleničkách.“
„Cože?“
„Že doma sype chilli po skleničkách.“
„Aha. Já slyšela, že peče lipo ve skleničkách.“
„Peče lipovej čaj? Tak to je dobrý.“
„Teda my jsme se fakt hledali, až jsme se našli.“
(Následuje náramková variace č. 3.)

Čtvrtek, 19:11
"Zkuste si to představit jako suprasonický třes - víte o čem mluvím, že jo?"
Jasně. To je něco, co nastává po deseti hodinách strávených bez pauzy ve škole.

Pocity
Pátek, 10:23
Dočasně odumřelé horní patro je větší šok, než když vám ve vlasech zničehonic leze myš. (Toto přirovnání ale samozřejmě platí jen ve chvíli, kdy jste nebiolog.)

Sobota, 9:07
Když člověku vytrhnou zuby moudrosti, prý se má druhý den cítit, jako když dostal pěstí od mamuta. Já jsem zatím tímhle způsobem přišla pouze o ty horní, takže mi připadá, jen jako by mě mamuťátko staršího školního věku důrazně poplácalo chobotem po lícních kostech. Ale jámy jako na mamuta mi v puse zbyly. To ne, že ne.
„Byla by legrace, kdyby se zjistilo, že příčinou moudrosti je nějaká takováhle obyčejná věc, jako zuby.“

Otazníky
Neděle, 21:55
Rozhodněte, zda jsou následující výroky pravdivé:
1. Jeden druh ještěra má na hlavě víceméně funkční třetí oko.
2. Někteří ještěři umí hýbat každým okem jiným směrem.
3. Chameleoni mění barvu podle toho, v jakém prostředí zrovna jsou a jakou barvu má jejich okolí.
4. Leguán mořský hledá potravu pod mořskou hladinou a vydrží zůstat potopený až hodinu.
5. Neexistuje žádný smrtelně jedovatý ještěr.
6. I když slepýši vypadají jako hadi, jsou to vlastně ještěři bez nohou.
7. Gekon zední, který žije také u Středozemního moře, se naučil využívat lamp k lovu. Ví totiž, že k nim večer létá nejvíce hmyzu.
8. Někteří ještěři umí šplhat i po skle a hladkých materiálech, protože mají na nohou přísavky.
9. Agamě vousaté skutečně rostou na bradě chlupy podobné vousům, v přírodě se jí přirozeně zkracují, ale pokud se chová v teráriu, je potřeba jí je zastřihovat, aby jí nepřekážely při jídle.
10. Některé druhy ještěrů umí odhodit svůj ocas, když na ně něco zaútočí. Odhozený ocásek se pak ještě chvíli mrská.
11. Ocas ještěrům pak doroste v celé délce tak, že ho nepoznáte od původního.
12. V Čechách žije živorodá ještěrka, která opravdu neklade vejce, rodí živá mláďata.
13. Chameleoni mají jazyk delší než tělo.
14. Jeden druh ještěra se může dožít až 150 let.
15. Hřeben trnů na zádech leguána slouží ke chřestění. Leguáni se tak dorozumívají.
16. Největší ještěr na světě může vážit i víc než malé slůně.
17. U některých ještěrů se z vajíčka vylíhne sameček nebo samička podle toho, jaká je okolní teplota, která na vajíčko působí.
18. Baziliškové jsou jediný druh ještěra, který má vyvinutá křídla.

Pondělí, 16:08
„Paní učitelko, máte manžela?“
„Ne.“
„A máte kluka?“
„Ne.“
„No to jsem si hned myslel.“

(Kdo má odvahu, může se podívat i na několik fotek z minulého týdne.)

pondělí 14. října 2013

Jabloňové listí

Potkala jsem číslo sedm ze Šalingradských srdcebolů. V tramvaji. Můj mozek reagoval tak pomalu, jako by  všechny neurony v něm byly oddělené tlustou vrstvou palisádového parenchymu, na který jsem o dvacet minut dříve zírala do mikroskopu, nebo jako by si v něm toxoplasma pořádala narozeninovou oslavu. Možná to bylo tím, že jsem měla školu od devíti do sedmi v kuse, či prostě proto, že bych si dotyčného zařadila mnohem rychleji v tom městě, kde se tramvajím říká poněkud jinak.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpovídám, aniž by mi to ještě úplně dosecvaklo.
„Jak se máš? A co dělají slimáci?“
Hlavou mi proběhne několik nesouvislých obrazů, zahrnujících modrou přepravku na jídelním stole, slovenského divadelníka s moukou a talíř halušek se zelím.
„Strašlivě vyrostli a ještě mám asi čtyři přebytečné. Nechceš je?“ upírám na něj prosebný pohled a snažím se, aby to nevypadalo moc koketně. (I když asi bych se nemusela ani snažit, vzhledem k mým kruhům pod očima a lehce nazelenalé barvě z té hrozné únavy. A to je teprve pondělí.)
„Ehm… A dá se to nějak kuchyňsky upravit?“
„Jenom do dvou měsíců stáří, pak už mají moc tuhé maso. To už jsi prošvihnul.“
„Tak to ti asi zůstanou.“
Než se stihnu zeptat na něco já jeho, musím vystupovat. Možná je to tak lepší. Ještě bych ho třeba z nějakých nepochopitelných důvodů měla potřebu praštit knihou „Podívej, jak rostu – Králík“. A nevím, jak bych to potom vysvětlovala.

čtvrtek 3. října 2013

Pocitové zavařeniny

Kuchyně je území, které už téměř přešlo pod moje velení. Nepořádek je tam sice stejný jako dřív, ne-li horší, a mé podivné pokusy s potravinami nepřinášejí vždy vytoužený výsledek, ale snažím se. Jen se z toho poslední dobou tak trochu začíná vytrácet smysl, nebo aspoň jedna z oněch klíčových příčin, které mě donutily k nějaké činnosti. Najednou se to podobá židli, které někdo uřízl jednu nohu.
Proč se vlastně učím vařit? napadá mě. A pro koho byl vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě, jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že to všechno bylo naprosto marné.
A když už jsme u toho, co to tancování – jaký má tohle důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím, že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“
Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím, že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu z nich stejně sotva někdy uvidím.
Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku. O něco později dorazí i Kluk ze sklepa, tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.
Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.
Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám, že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním. Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy neuskuteční.
„Myslím, že se nemusíte bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce tohohle semestru.)
A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!" 
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.