sobota 20. července 2013

Šalingradské srdceboly, díl druhý

V Lipové ulici hezky voní lípy. Šnek je fuj. A pantomima vládne světu.

"Já vůbec nechápu, proč s námi prostě nejedeš tou tramvají a nevystoupíš dřív." (Ano, jsme Pražáci, takže slovo šalina se v našem slovníku vyskytuje pouze mezi citově zabarvenými výrazy.)
"Tak sleduj," snažím se zopakovat argumenty, které jsem pronesla už před chviličkou. "Nechce se mi cpát se do té přplněné tramvaje jen kvůli třem stanicím. To by se klidně dalo dojít pěšky. Trošku problém může být, že už je docela pozdě, takže by mě někdo mohl klepnout. Jenže ten nejnebezpečnější úsek je stejně až od tramvaje na ubytovnu, a je tedy úplně jedno, jestli s vámi pojedu, nebo ne. To byste museli vystoupit se mnou a doprovodit mě."
"To přeci můžeme, ne?" Následuje němá výměna dvou hnědookých pohledů.
Ale ne!
(Když potřebuju, aby o mě měl někdo starost, jsem všem ukradená, ale když o společnost nestojím, najednou se můžou všichni přetrhnout, že ano.)
Bohudík mi v tu chvíli zazvoní telefon. Ano, zazvoní. To se často nestává.
"Tak mi volali rodiče, ať za nimi přijdu do hospody, čili se konečně zbavíte té přítěže, kterou pro vás jsem, a nebudeme muset složitě vymýšlet, jak mě dostat domů tak, aby mě nikdo nepřepadl a abyste zároveň vy mohli jít na citrusovou párty."
Jakmile se trošku vzdálím, volám rodičům zpět. "Omlouvám se, ale půjdu už zrovna domů. Jsem unavená. Jasně, to zvládnu."
Procházím Lipovou ulicí, kde voní lípy. Je ticho. A jsem úplně sama. Konečně.
Po tom všem, co se za posledních pár dní seběhlo, se prostě potřebuji aspoň pár minut pojít. A sama. To aby mě mohla dohnat má duše, které jsem kvůli všem těm slovům utekla.

Šalingradské srdceboly, díl druhý

V Lipové ulici hezky voní lípy. Šnek je fuj. A pantomima vládne světu.

"Já vůbec nechápu, proč s námi prostě nejedeš tou tramvají a nevystoupíš dřív." (Ano, jsme Pražáci, takže slovo šalina se v našem slovníku vyskytuje pouze mezi citově zabarvenými výrazy.)
"Tak sleduj," snažím se zopakovat argumenty, které jsem pronesla už před chviličkou. "Nechce se mi cpát se do té přplněné tramvaje jen kvůli třem stanicím. To by se klidně dalo dojít pěšky. Trošku problém může být, že už je docela pozdě, takže by mě někdo mohl klepnout. Jenže ten nejnebezpečnější úsek je stejně až od tramvaje na ubytovnu, a je tedy úplně jedno, jestli s vámi pojedu, nebo ne. To byste museli vystoupit se mnou a doprovodit mě."
"To přeci můžeme, ne?" Následuje němá výměna dvou hnědookých pohledů.
Ale ne!
(Když potřebuju, aby o mě měl někdo starost, jsem všem ukradená, ale když o společnost nestojím, najednou se můžou všichni přetrhnout, že ano.)
Bohudík mi v tu chvíli zazvoní telefon. Ano, zazvoní. To se často nestává.
"Tak mi volali rodiče, ať za nimi přijdu do hospody, čili se konečně zbavíte té přítěže, kterou pro vás jsem, a nebudeme muset složitě vymýšlet, jak mě dostat domů tak, aby mě nikdo nepřepadl a abyste zároveň vy mohli jít na citrusovou párty."
Jakmile se trošku vzdálím, volám rodičům zpět. "Omlouvám se, ale půjdu už zrovna domů. Jsem unavená. Jasně, to zvládnu."
Procházím Lipovou ulicí, kde voní lípy. Je ticho. A jsem úplně sama. Konečně.
Po tom všem, co se za posledních pár dní seběhlo, se prostě potřebuji aspoň pár minut pojít. A sama. To aby mě mohla dohnat má duše, které jsem kvůli všem těm slovům utekla.


Jednající postavy:
(Minulý rok jsem byla nařčena z nesrozumitelnosti pro mnoho nespecifikovaných postav. Pojďme si je tedy představit.)

1. Já. (Ano, sebestředně se cpu na tenhle seznam jako první položka. Ale přeci jen jsem vypravěč a ten se představuje nejdřív.) Děvče, kterému se žití vymklo z rukou. Nenapravitelný snílek. Ta, která rozšiřuje nahluchlici a dělá si neustálou ostudu svými domácími mazlíčky, co jsou přece tak nechutní a slizcí.

2. Ten s - aspoň někdy - čokoládovýma očima. Ten, který nemluví a jehož přítomnost způsobuje záchvaty mlčení všech okolo, výbuchy hysterického smíchu a lehkou nervozitu. Ten, kterého bych nejradši objala (ale jak by to pak vypadalo?!).

3. Půl-Tom-a-půl-Jerry. Neboli jeden z dvojice Tom a Jerry, o němž se stále nemohu rozhodnout, komu z těch dvou je podobnější. Jeden z těch, které jsem minule sjednotila pod přímou řeč psanou kurzívou. Ale bez druhého Půl-Toma-a-půl-Jerryho je ho najednou mnohem míň.

4. Dva nadšenci pro Rubikovu kostku. Lépe řečeno jeden nadšenec a jedna nadšenkyně, kteří se od sebe hned tak nerozdělí.

5. Ten, co má co do činění s letem na nepravděpodobnostní pohon.

6. Skupinka holek, které mě nemají moc v lásce, jenom proto, že nejsem fešný mladík a ještě ke všemu pro ně znamenám totéž co Caulerpa taxifolia pro porosty mořských luk, tedy nekalou konkurenci. Ty, které se při pohledu na šneka otřesou odporem.

7. Neznámý košiláč. Patří k nejpřitažlivějším lidem, co jsem kdy poznala, a přestože se nemohu ubránit zírání na něj, vím, že se mu musím velmi rychle klidit z cesty, jinak bude průšvih. A pořádný.

Sbírka první: Dramata

Opona padá
(Postavy: 1)
Sedím v kostele, který je aspoň na čas přeměněn na divadelní jeviště. Bláznivý východňár pobíhá sem a tam, nadává na slovenskou politiku, sype si mouku na hlavu a odmítá si vzít mikrofon. Neslyším a vlastně ani pořádně neposlouchám. Připadá mi, jako by mě zradil celý svět.

Co tak truchle, smutně, do jazera hledíš?
(Postavy: 1, 2)
"Rozdávej lidem radost, aby nepoznali, že v srdci nosíš smutek."
(A všichni se smáli a smáli.)
Jsem na jiném divadelním představení, na tom, kde se trénuje věrnost - a já jsem na to zapomněla. Ráda bych odešla s tím, s kým jsem přišla, ale utíkám pryč. (Zaklepání na rameno vždycky předchází nějaké hlouposti.) Mým společníkem tedy bude samota.
"Bajajo - ty jsi opravdu němý?"
Je. A seká hlavy drakům i zlým sanutím.

Strapačky se zelím
(Postavy: 1, 7)
Potrhlý slovenský divadelník si na mě asi zasedl. To mám za to, že jsem ho pomlouvala, myslíc si, že mě skryje dav.
"Ten si tě tedy vyhlídl."
"Kdo to byl?"
"Neptejte se jí na něj, zjevně z něj má trauma."

Sbírka druhá: Blázniviny

Roztomilost
(Postavy: 1, 6)
"Pojď se podívat, že ti šnečci jsou docela milí."
Vytahuji oblovku z přepravky.
"Hm… je to vlastně celkem hezké… asi jako mušle od moře…"
Z ulity opatrně vykouknou oči na stopkách.
"Fůůůj, ono to leze!"

Ruce
(Postavy: 1, 2, 4)
Zpod čepice vyčuhují pouze ruce držící se knihy. Nebo možná Knihy. Prostě záhada.
"Vám to nepřijde fascinující?" ptám se.
Socha, na kterou jsme se šli podívat, vypadá večer zajímavě. Ale ne tak, jak bych čekala. Proto teď ostatním ukazuji svůj objev.
Jenže My Fair Lady má pro ně mnohem větší kouzlo. Možná proto, že zahání to podivné ticho, které by se jinak muselo rozptýlit naším lehce křečovitým smíchem.

Nakonec
(Postavy: 1, 7)
Máme plno času. Pantomima.
"Přišel jsem se s vámi rozloučit."
"Hm, já už taky odcházím," povídám, popadnu talíř od oběda a přepravku a chystám se zmizet.
"Tam máš ty šneky?"
"Chceš je vidět?"
"Tak třeba jo." Nezní to moc nadšeně. Ale vlastně ani moc nenadšeně.
"Podívej - jsou roztomilí, přítulní, inteligentní…"
Směje se. "Nádhera. A jsou taky věrní?"
"Samozřejmě."
(A to ani nebyli na Bajajovi.)
"Tak, a teď, když se mi podařilo vytvořit si pověst naprostého blázna, můžu jet domů. Mějte se krásně." Ani se neohlédnu. Nechtěla bych zůstat stát jako solný sloup.

Sbírka třetí: Zmatky

Je to jedno
(Postavy: 1, 3)
Půl-Tom-a-půl-Jerry má problém. Můžou za ně žonglovací míčky a ponorková nemoc.
"Co je, ty ses urazil?"
"Ne, teda vlastně možná trochu, ale to je jedno."
"Tak co je, prosímtě?"
"Jsem nějak otrávený… nebo mě to tady už nebaví. Ale to je opravdu jedno."
"Jako že tě to nebaví s námi?"
"No, když vy na mě vždycky všichni koukáte, mlčíte a pak se rozesmějete, a já vůbec nechápu proč."
(Kdyby se aspoň ta pantomima nedala vyložit více způsoby. Když "máme plno času" znamená totéž co "čas chválit pána Boha", asi je něco v nepořádku.)
"Tak co, už ses odurazil?"
"No jo, já byl vlastně uražený… Když já už na to úplně zapomněl."

Poslední večeře
(Postavy: 1, 7)
"Máte tu někdo objednanou večeři?"
Nepovedlo se mi nepozorovaně se vypařit. A těžko jsem mohla říci: "Já ne." Nejspíš si všiml toho mého včerejšího zběsilého pobíhání kolem fronty na jídlo, protože to vypadalo, že jeho otázka je určená především mně.
"…no, tu biochemii ještě nemám hotovou, sice jsem už psala test, ale výsledek nevím. Pan docent má totiž dovolenou, a tak…"
"Jasně, přece si tu dovolenou nebude kazit opravováním písemek. To já jsem jeden čas učil na VOŠce třídu holek, kterým bylo dvacet, a…"
A kolik myslíš, že je mně…?
Hovor plyne dál, přerušovaný jenom mou naléhavou potřebou hodit mu talíř s haluškami na hlavu a pak se rychle vytratit z jídelny.
"Tak díky za večeři."
Cože? "Hm, taky díky."
Utíkám pryč a snažím se rozptýlit Knihožroutkami.
"Co to čteš?"
"Povídku, co jsem dostala od jedné kamarádky k narozeninám. Nechala jsem si ji v tomhle sešitě, takže si ji tady každý rok přečtu. Vlastně je tak trochu o mně."
"Ukaž!"
"To bys stejně nepochopil."

A to světlo ve tmě svítí
(Postavy: 1, 2)
Displej mobilu je stále zhasnutý. Nikdo se neozývá.
"Zajímalo by mě, kde ostatní jsou… Kdyby byli někde v centru, mohli bychom se jít podívat na tu sochu u katedrály, jak jsme se domlouvali…"
Fix pobíhající po tabulce. Můžeme jít sami.
"Jenže to už bychom museli vystoupit teď."
Pokývání hlavou.
"Tak jdeme?"
Rozmýšlíme se příliš dlouho. Dav už nás ke dveřím nepustí. Rozhodnutí padne až o pět zastávek později.
Cesta tam a zase zpátky. Neočekávaný a dlouho očekávaný dýchánek.

Během těch pěti dnů se v mé mysli pomalu ztrácí obraz pana Schrödingera, který jsem si pečlivě přibalila do kufru jako závaží. Jenže ani nové nánosy barvy mi nepomohou vidět věci jasněji. Možná mi k tomu však poslouží světlo od brněnské katedrály.
Musím už konečně něco udělat.
V pohádce říkali, že za ten trapas to stojí.

(A/N: Podezřívám se z ještě větší zmatenosti než loni - proto je třeba dodat, že jednotlivé "obrazy" nejsou časově řazené za sebou. Odehrály se v tomto pořadí: 2, 1, 9, 5, 7, 8, 3, 4, 6.)

úterý 9. července 2013

Lynenova spirála

Oxidace - hydratace - oxidace - štěpení. Vypadá to jako kruh, jenže není.
Je to totéž, co jaro - léto - podzim - zima.

Vždycky, když doufám, že už brzy dorazím do cíle, ocitnu se zase na začátku. Je mě o něco míň a o ztrátu víc. Pomalu, ale jistě se blížím ke středu, kde to najednou všechno utichne. Tehdy už ze mě nebude možné nic ukrojit a tak budu jednoduše rozdělená na dvě neživotaschopné poloviny.

Nikdy nezačnu znova. Tu šanci nedostanu, protože už nikdy nebudu stejná.
Zase budou šalingradské srdceboly. Paviání děti. Vodní provazochodectví.
Ale co potom?
Vždyť máme tak zoufale málo času.
A není nikdo, za kým by se dalo odjet do Sevilly.

Žádný cíl proto neexistuje. Jen bezcílné motání se v kruhu. V kruhu, co není kruh.
Spirála je všude. A v každém z nás.

Lynenova spirála

Oxidace - hydratace - oxidace - štěpení. Vypadá to jako kruh, jenže není.
Je to totéž, co jaro - léto - podzim - zima.

Vždycky, když doufám, že už brzy dorazím do cíle, ocitnu se zase na začátku. Je mě o něco míň a o ztrátu víc. Pomalu, ale jistě se blížím ke středu, kde to najednou všechno utichne. Tehdy už ze mě nebude možné nic ukrojit a tak budu jednoduše rozdělená na dvě neživotaschopné poloviny.

Nikdy nezačnu znova. Tu šanci nedostanu, protože už nikdy nebudu stejná.
Zase budou šalingradské srdceboly. Paviání děti. Vodní provazochodectví.
Ale co potom?
Vždyť máme tak zoufale málo času.
A není nikdo, za kým by se dalo odjet do Sevilly.

Žádný cíl proto neexistuje. Jen bezcílné motání se v kruhu. V kruhu, co není kruh.
Spirála je všude. A v každém z nás.