Přijde takhle paní Schrödingerová za manželem, celá vyděšená a ptá se: "Prosím tě, Erwine, co jsi to prováděl s tou naší kočkou? Vždyť ona je chudák napůl mrtvá..."
Já jsem taky napůl mrtvá. Mohou za to rovnice přes celý řádek se symboly jako z lexikonu kouzel. Jo, už mě zase zavřela ve věži ta zlá čarodějnice jménem Chemie.
Ale já jí dnes večer uteču. Celý den tu přežívám v účesu ála Božena Němcová, jenom proto, abych se mohla na tu slávu náležitě učesat. (Rapunzel, Rapunzel, lass mir dein Haar herunter... Tak se přeci utíká z věže, ne?)
Je to vážně důležité. Protože dneska se bude provádět kvantové měření. Kočky se budou buď křísit, nebo vraždit. Podle situace.
Jedou spolu Einstein a Schrödinger autem a srazí kočku. Einstein chce vystoupit a podívat se, jestli se jí něco nestalo. Schrödinger ho ale zastaví se slovy: "Co blázníš, chceš ji zabít?!"
Tomu se říká kolaps vlnové funkce. (Jen doufám, že to vraždění vydrží aspoň vlnová funkce mých vlasů, cha.)
Přijde takhle paní Schrödingerová za manželem, celá
vyděšená a ptá se: "Prosím tě, Erwine, co jsi to prováděl s tou naší
kočkou? Vždyť ona je chudák napůl mrtvá..."
Já jsem taky
napůl mrtvá. Mohou za to rovnice přes celý řádek se symboly jako z
lexikonu kouzel. Jo, už mě zase zavřela ve věži ta zlá čarodějnice
jménem Chemie.
Ale já jí dnes večer uteču. Celý den tu
přežívám v účesu ála Božena Němcová, jenom proto, abych se mohla na tu
slávu náležitě učesat. (Rapunzel, Rapunzel, lass mir dein Haar herunter... Tak se přeci utíká z věže, ne?)
Je to vážně důležité. Protože dneska se bude provádět kvantové měření. Kočky se budou buď křísit, nebo vraždit. Podle situace.
Jedou
spolu Einstein a Schrödinger autem a srazí kočku. Einstein chce
vystoupit a podívat se, jestli se jí něco nestalo. Schrödinger ho ale
zastaví se slovy: "Co blázníš, chceš ji zabít?!"
Tomu se říká kolaps vlnové funkce. (Jen doufám, že to vraždění vydrží aspoň vlnová funkce mých vlasů, cha.)
"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o
velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si
musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový
partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou.
Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."
Takové
rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi
nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné
nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik
kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich
bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A
nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi
jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď
už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že
ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
"Rozsivka stráví celý svůj život na ploše o velikosti jednoho podložního sklíčka od mikroskopu. A na téhle ploše si musí taky najít partnera. Musíte si uvědomit, že pokud bude takový partner o deset centimetrů dál, nestihne k němu dolézt a chcípne cestou. Tady se dějí dramata na mikroskopické úrovni."
Takové rozsivky jsou na tom docela dobře. S jednobuněčností přeci jen asi nemohou přemýšlet nad svou životní situací. Kdyby ovšem byly schopné nějakých citů či sebereflexe, možná by ze svého raphé vyloučily několik kapek slané vody, což by jim ovšem moc nepomohlo, vzhledem k jejich bezmoci - o těch deset centimetrů dál by je to stejně nedopravilo. A nebo by to prostě vzdaly.
Asi jako člověk, do nějž se za celý jeho život nikdo nezamiloval.
Asi jako člověk, který se jednoho rána podívá do zrcadla a pochopí, že teď už bude jenom ošklivější (což není zrovna povzbudivé, když uvážíme, že ani onen výchozí stav za moc nestál).
Asi jako člověk který si po týdnu zapne telefon a zjistí, že ho za tu dobu nikdo, ale opravdu vůbec nikdo, nesháněl.
1. Sparassis crispa je docela fajn houba. Dokud ji nemusíte čistit od písku.
2. Pokud najdete Boletus edulis, můžete se jím oprávněně pochlubit svému okolí. Naopak Boletus satanas raději nechejte v lese.
3. To samé učiňte i s houbami rodu Amanita, pokud se tedy nejedná například o druh Amanita rubescens.
4. Phallus impudicus je houba odporná nejen názvem, nýbrž i svým zápachem. O to víc podivné je to, že je v mládí jedlá.
5. Na akátech můžete najít druh Auricularia auricula-judae. Pokud nesháníte pouze odvar z babského ucha, tohle ucho by se vám mohlo hodit. Například do číny.
6. Agaricus campester si s Amanitou phaloides splete jen úplný začátečník. Jestliže si nejste jistí, raději si nic podobného do smaženice nekrájejte.
7. Russula emetica vám už již podle svého druhového názvu neudělá dobře na žaludek.
8. Druh Leccinium quercinum je oproti tomu docela chutný. Druhové jméno tentokrát poradí, kde ho hledat.
9. Geastrum fimbriatum je krásná už od pohledu. Vypusťte tři písmena z jejího názvu a zkuste ji vyhodit do vzduchu a něco si přát. Třeba to zafunguje.
10. Jestli najdete druh Tremella folicea, dejte ho naší Filosofce. Ačkoliv to už asi není aktuální.
(A když jsem vám tak hezky poradila, nechete se to někdo za mě naučit...?)
PS: A hlavně se mě neptejte, kde najít Psilocybe. To nám ve škole neříkali.
1. Sparassis crispa je docela fajn houba. Dokud ji nemusíte čistit od písku.
2. Pokud najdete Boletus edulis, můžete se jím oprávněně pochlubit svému okolí. Naopak Boletus satanas raději nechejte v lese.
3. To samé učiňte i s houbami rodu Amanita, pokud se tedy nejedná například o druh Amanita rubescens.
4. Phallus impudicus je houba odporná nejen názvem, nýbrž i svým zápachem. O to víc podivné je to, že je v mládí jedlá.
5. Na akátech můžete najít druh Auricularia auricula-judae. Pokud nesháníte pouze odvar z babského ucha, tohle ucho by se vám mohlo hodit. Například do číny.
6. Agaricus campester si s Amanitou phaloides splete jen úplný začátečník. Jestliže si nejste jistí, raději si nic podobného do smaženice nekrájejte.
7. Russula emetica vám už již podle svého druhového názvu neudělá dobře na žaludek.
8. Druh Leccinium quercinum je oproti tomu docela chutný. Druhové jméno tentokrát poradí, kde ho hledat.
9. Geastrum fimbriatum je krásná už od pohledu. Vypusťte tři písmena z jejího názvu a zkuste ji vyhodit do vzduchu a něco si přát. Třeba to zafunguje.
10. Jestli najdete druh Tremella folicea, dejte ho naší Filosofce. Ačkoliv to už asi není aktuální.
(A když jsem vám tak hezky poradila, nechete se to někdo za mě naučit...?)
PS: A hlavně se mě neptejte, kde najít Psilocybe. To nám ve škole neříkali.
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).
Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné
přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna
nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).
Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.
"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním
se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím
domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem
kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální
štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si
neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet
mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.
Bojovka s názvem Hledání zázvoru (aneb zásoby proti konci světa),
debata o račím krunýři (o co jednodušší by bylo vyslovit pravou podstatu věci, a přece to stojí nepoměrně více sil),
citronem vybělené tričko (ty nešiko jedna!),
nefialově pronesená věta o tom, co nového v našich teplých krajích, a velmi vhodně zvolený film (br! takové podpásovky!),
chuť tančit - a přesto útěk z parketu (vzpomínka násobená přítomností = vzpomínka na druhou)
a naslouchání cizím telefonátům (které stejně přinesou jen pláč).
Co ještě bude:
Nedodržená silvestrovská tradice (jíž by tentokrát bylo zrovna tak zapotřebí),
neuskutečněný plánovaný vyříkávací rozhovor (ale k čemu by to vlastně bylo?!),
filosofování o Bohu, marnosti a utrpení (jako když se dva topící snaží navzájem zachránit),
zpívání na vyhlídce (proč se sem jen pořád pletou ty břišní tance?)
opětovné přehlížení kamarádky kvůli vlastním problémům, které neskončí zrovna nejlépe (ještě, že existují věrnější a méně sobecké duše, než jsem já),
banální věta, z níž se vylíhnou spousty nenasytných mozkošrotovačů (nedají pokoj až do časného rána)
a popálená ruka od kamen (kvůli marné snaze zahnat tu strašlivou zimu, takovou, proti které by ani tisíc kabátů nepomohlo).
Sedím v okně s koleny u brady. Čtu si.
Tu povídku o tlusté slečně Máry, jejímž ženichem byla smrt.
Tu povídku, co jsem už od dětství tak zbožňovala.
Tu povídku, kde je popsáno, jak jednou skončím.
"Padáš!"
Vím, že mě drží, vím, že by mě doopravdy asi neshodil, ale stejně mi srdce na chvíli klopýtne strachy. (A on je všechno, co naráz zastavuje srdce a přece to není smrt.)
"Co blbneš? Nech toho! Já tu... sedím v okně a bdím, víš?"
"Tak si tu pěkně seď... Já zase půjdu."
Jde.
Vykloním se z okna. A na dlažbě před domem č. 2 na hlavním náměstí - před tím domem, kde jsem plakávala na chodbě, když mě měl kdo utěšovat, kde jsem kdysi vedla filosofické hovory, k nimž mě opravňovalo mé momentální štěstí, kde jsem poslouchávala klavírní skladby a vůbec si neuvědomovala, jaký dar (jaký danajský dar) jsem dostala - spatřím ležet mrtvou kočku. Kočku, kterou zabilo veselí, co není opravdové.
