Odjel(a)s navečer ve žlutém voze se záclonkami.

Piju vývar z mechu.
Ruce mi voní tymiánem.
Ve vlasech mně zůstaly zbytky včerejšího slunce.
A... však víte.

Nikdy by mě nenapadlo, že půjdu slavit Silvestra s lidmi, které jsem před půl rokem ani neznala.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu v obchodě běhat s plyšovým jezevcem v náručí.
Nikdy by mě nenapadlo, že ještě s někým půjdu na Střelecký ostrov, aniž bych se bála, že to přinese smůlu.
Nikdy by mě to nenapadlo.
Ale časy se mění.
Doufejme, že k lepšímu.

Přeju vám (nám) všem, aby to tak bylo.

Špatná životní strategie snižuje fitness.

Na praktikum z protistologie jsem svědomitě přinesla vzorek ze zahradního jezírka. Léta jsem chtěla zjistit, jaká havěť se skrývá pod jeho hladinou – a teď jsem měla jedinečnou příležitost. Bez pomoci vyučujících bych ale samozřejmě nepoznala vůbec nic. Tak třeba jakousi trubénku jsem popsala jako „dvě třešně na stopce“ a rozpadlou obrněnku zase považovala za malý zázrak, neboť vypadala jako kupička tyrkysových korálků. A místo toho, abych se zabývala prvoky, jsem se kochala krvelačnou nestvůrou pijavenkou.

Ale můj vzorek obsahoval ještě větší podivnosti.

„Tohle bude asi nálevník,“ povídá mi jeden z vyučujících. „Ale nemocný. S rakovinou.“

„Protist s rakovinou?“ diví se druhý. „A to by jako vypadalo jak? Že by se nekontrolovaně dělil?“ Zasměje se vlastnímu vtipu a už se hrne k mému mikroskopu. „Na to se tedy musím podívat… Ona je to ve skutečnosti mastigaméba.“

„S tolika bičíky? To těžko,“ oponuje mu ten první.

„Já viděl jen jeden.“ Znovu se podívá na preparát. „No, ještě, že už to někam zdrhlo.“

V naší škole je veselo. Škoda jen, že to veselo mám poslední dobou opravdu jen ve škole. Pro nedostatek kvalitnějšího materiálu se směju i nad učebnicí ekologie (která ale, nutno dodat, obsahuje perlu za perlou – dostala mě například informace, že „mnoho druhů bambusu se po mnoho roků rozmnožuje vegetativně, vytvoří husté porosty a jednotlivé výhony jsou od sebe často i fyzicky odděleny; přesto pak všechny naráz vykvetou a zemřou – po sexuálních orgiích tak nastává doslova hromadná bambusí sebevražda“).

A snažím se přežít aspoň do Vánoc.

(A/N: Tohle mělo být drabble, jediný útvar, který si teď z časových důvodů mohu dovolit. Jenže slova se mi záhadně zmnožila na více než dvojnásobek původní délky. Asi jsem už vážně potřebovala něco napsat, byť by to mělo být bez valného smyslu.)

Povídání o ježkovi a myšičce

Tohle malé ježaté stvoření vpadlo do našeho života a s úplnou samozřejmostí si přivlastnilo veškeré předměty i náš volný čas. A poučení? Nikdy nechoďte na veletrhy, kde se prodávají zvířata, i kdybyste měli sebelepší předsevzetí, že si žádné z nich nepořídíte, že jdete jen koupit kokosové dřevo pro oblovky a masožravou rostlinu.
(PS: Ostatní fotky zveřejním na svém druhém blogu, když už ho mám. Snad se mi to konečně podaří nějak rozběhnout i tam...)

Další kroužek do řetězu

Už je to nějakou dobu, co mě Yominis pozvala, abych se zapojila do řetězáku s názvem Liebster Blog Award, jehož princip je velmi jednoduchý - blogger, který je do něj nominován, musí zodpovědět deset otázek a zároveň vymyslet deset dalších pro pět svých oblíbených bloggerů, které pozve, oni na otázky odpoví a vymyslí další, a tak to jde pořád dál.
Už to nebudu zdržovat dále, určitě vás totiž všechny strašně zajímá, jak jsem se s těmi záludnými otázkami poprala, že ano. (Snad mi Yominis promine, že to poněkud trvalo.)

Bacily

Když fouká vítr špatným směrem, je v naší městské části cítit továrna na žrádlo pro psy.
Když chcete, mňoukají Schrödingerovy kočky i z krabic od bot Adidas.
A když se pořádně zamyslím, jsem vlastně víc bakterie než člověk. Tak se schoulím do klubíčka na agarovou podušku a budu spát navěky v termostatu jako Šípková Růženka, ignorujíc to, že bych správně měla metabolizovat a neustále se dělit napůl.

Pokaždé, když si na té stránce, jež má ve znaku to písmeno, co jsme používaly k označení podložních sklíček, abychom neodmývaly kresylvioleť ze špatné strany, rozkliknu zprávy, vynoří se přede mnou smějící se obličej Čísla Sedm jako první položka na seznamu. Budu urychleně muset někomu napsat, aby se na mě pořád nevyskakovala jeho fotka. To mi vážně nesvědčí.
Co mi ale prý svědčí, je tanec. Pan Mozaika mi popřál k narozeninám o den dřív, smskou, jen několik málo minut potom, co se za mnou zavřely dveře autobusu. Taky jsem kdysi psávala někomu z dopravních prostředků těsně poté, co jsme se rozloučili. Ale to bylo v minulém životě, takže jsem už zapomněla, jaké to bylo - a asi proto nechápu, jaký má smysl plýtvat penězmi za něco, co jste druhému mohli sdělit před chviličkou ústně. Nejspíš ale na to při těch urputných bojích o deštník a snaze nezmoknout a neudusit se smíchy prostě jen nebyl čas.

O den později a tři hodiny dřív jsme s May hrály šifrovaný slovní ping-pong a Filosofka se na nás poněkud nechápavě dívala. Slušelo jí to. Tak moc, že bych jí skoro i odpustila tu její snahu založit mi blog na nové stránce, tam, kde nebudou vůbec žádní kolemjdoucí, to, že mi boří mé vzdušné zámky, a především to, že asi nikdy nepochopí onu dvojsečnou krásu věšení svých myšlenek kamsi do neznáma.
Krásná modrá stuha zůstala v čokoládovně, kde ji po zavírací době nejspíš vyhodili do odpadků a vůbec netušili, že jsem si ji chtěla uchovat jako nedotčenou muzejní památku, když mám zakázáno udělat totéž se sešitem stejné barvy. Jenže nepopsaný blok je jako čisté svědomí. U obou mám pocit, že musím jednat tak, aby zůstaly ve svém původním stavu.

Narozeniny jsou kouzelná věc. Najednou vás obejme taková naděje, že všechno bude fajn, i přesto, že jste zase o rok starší a že se za ten rok třeba nic k lepšímu nezměnilo. Jenže ve chvíli, kdy uplynou poslední vteřiny narozeninového dne, všechno tohle se zboří. Třeba jen proto, že vám nenapsal ten, od koho byste přání slyšeli nejraději.
Ale je pravda, že o to větší radost má pak člověk z drobností. Takže moje rada zní: až vám příště bude smutno, nakreslete si na živné médium obrázky bakteriologickou kličkou. Třeba smajlíka ze Serratie marcescens, ona vám vyraší a bude červeně svítit.

(I když... asi bych se měla chovat o trochu dospěleji, když jsem teď plnoletá všude po světě, co?)

Zhášedla jsou všude.

Když si vítr hraje s listy spadanými na chodníku, zdá se mi, že za mnou běží spousta maličkých zvířátek. A příšerky na mě vyskakují zpoza oblých rohů závitů mozkových.

(Havrani už zase
rozbíjejí ořechy
a já mám pořád
oči pro pláč.)

Je mi ouvej. Možná bych se doopravdy i rozbrečela, kdybych na to ovšem měla čas. Zavalila jsem se povinnostmi, aby mi bylo líp, ale ve skutečnosti sotva lezu. Deset hodin ve škole i přes víkend je víc, než dokáže člověk zvládnout - a přece ne dost na to, aby přestal myslet. (Tohle tedy nezkoušejte, škodí to zdraví - a dokonce i duši, kterou to ve skutečnosti mělo vyléčit.) Mám pocit, že dny vlastně neexistují, neboť v mých skrovných volných chvílích je neustále tma. Večery trávím s nazelenalou čarodějnicí na Googlu nebo snahou usnout dřív, než budu tak unavená, že se mi to už nepovede.
Vyhlížím středu jako sultán doktory pro nemocnou Zubejdu. To se aspoň zasměju.

(Chtěla bych bydlet
u někoho v kapse,
abych měla vždycky
pomocnou ruku nadosah.)

Bez práce nejsou koláče

V jednom z minulých článků jsem se zmiňovala o velmi staré kuchařce, kterou jsem v podstatě podědila po babičce. Nejdřív jsem ji zkoumala jenom jakožto jazykovou kuriozitu, ale pak mě napadlo, že bych podle ní taky mohla něco uvařit. Jenomže zatím opravdu nemám odvahu kuchat sele ani připravovat pečenou vydru a jediné recepty, které vypadaly jakž takž normálně, byly ty na pečení moučníků. A tak jsem se rozhodla, že upeču karlovarské koláče. Moje první opravdové koláče.

S kynutým těstem si většinou moc nerozumím (někde jsem četla, že kynuté těsto je prubířský kámen každé kuchařky), a myslím, že jsem si nevybrala zdaleka ten nejjednodušší recept, takže jsem byla na výsledek opravdu zvědavá.

Fragmenty

Zvuky

Úterý, 10:14

„Možná by se vám ty zkumavky vyndávaly lépe, kdybyste si ten stojánek přidržela tou levou rukou, co teď máte úplně volnou.“

„Ale moje levá ruka je opravdu levá. A tak ji radši nepoužívám.“

Středa, 19:56

„To máma doma sype chilli po skleničkách.“

„Cože?“

„Že doma sype chilli po skleničkách.“

„Aha. Já slyšela, že peče lipo ve skleničkách.“

„Peče lipovej čaj? Tak to je dobrý.“

„Teda my jsme se fakt hledali, až jsme se našli.“

(Následuje náramková variace č. 3.)

Čtvrtek, 19:11

"Zkuste si to představit jako suprasonický třes - víte o čem mluvím, že jo?"

Jasně. To je něco, co nastává po deseti hodinách strávených bez pauzy ve škole.

Pocity

Pátek, 10:23

Dočasně odumřelé horní patro je větší šok, než když vám ve vlasech zničehonic leze myš. (Toto přirovnání ale samozřejmě platí jen ve chvíli, kdy jste nebiolog.)

Sobota, 9:07

Když člověku vytrhnou zuby moudrosti, prý se má druhý den cítit, jako když dostal pěstí od mamuta. Já jsem zatím tímhle způsobem přišla pouze o ty horní, takže mi připadá, jen jako by mě mamuťátko staršího školního věku důrazně poplácalo chobotem po lícních kostech. Ale jámy jako na mamuta mi v puse zbyly. To ne, že ne.

„Byla by legrace, kdyby se zjistilo, že příčinou moudrosti je nějaká takováhle obyčejná věc, jako zuby.“

Otazníky

Neděle, 21:55

Rozhodněte, zda jsou následující výroky pravdivé:

1. Jeden druh ještěra má na hlavě víceméně funkční třetí oko.

2. Někteří ještěři umí hýbat každým okem jiným směrem.

3. Chameleoni mění barvu podle toho, v jakém prostředí zrovna jsou a jakou barvu má jejich okolí.

4. Leguán mořský hledá potravu pod mořskou hladinou a vydrží zůstat potopený až hodinu.

5. Neexistuje žádný smrtelně jedovatý ještěr.

6. I když slepýši vypadají jako hadi, jsou to vlastně ještěři bez nohou.

7. Gekon zední, který žije také u Středozemního moře, se naučil využívat lamp k lovu. Ví totiž, že k nim večer létá nejvíce hmyzu.

8. Někteří ještěři umí šplhat i po skle a hladkých materiálech, protože mají na nohou přísavky.

9. Agamě vousaté skutečně rostou na bradě chlupy podobné vousům, v přírodě se jí přirozeně zkracují, ale pokud se chová v teráriu, je potřeba jí je zastřihovat, aby jí nepřekážely při jídle.

10. Některé druhy ještěrů umí odhodit svůj ocas, když na ně něco zaútočí. Odhozený ocásek se pak ještě chvíli mrská.

11. Ocas ještěrům pak doroste v celé délce tak, že ho nepoznáte od původního.

12. V Čechách žije živorodá ještěrka, která opravdu neklade vejce, rodí živá mláďata.

13. Chameleoni mají jazyk delší než tělo.

14. Jeden druh ještěra se může dožít až 150 let.

15. Hřeben trnů na zádech leguána slouží ke chřestění. Leguáni se tak dorozumívají.

16. Největší ještěr na světě může vážit i víc než malé slůně.

17. U některých ještěrů se z vajíčka vylíhne sameček nebo samička podle toho, jaká je okolní teplota, která na vajíčko působí.

18. Baziliškové jsou jediný druh ještěra, který má vyvinutá křídla.

Pondělí, 16:08

„Paní učitelko, máte manžela?“

„Ne.“

„A máte kluka?“

„Ne.“

„No to jsem si hned myslel.“

(Kdo má odvahu, může se podívat i na několik fotek z minulého týdne.)

Jabloňové listí

Potkala jsem číslo sedm ze Šalingradských srdcebolů. V tramvaji. Můj mozek reagoval tak pomalu, jako by  všechny neurony v něm byly oddělené tlustou vrstvou palisádového parenchymu, na který jsem o dvacet minut dříve zírala do mikroskopu, nebo jako by si v něm toxoplasma pořádala narozeninovou oslavu. Možná to bylo tím, že jsem měla školu od devíti do sedmi v kuse, či prostě proto, že bych si dotyčného zařadila mnohem rychleji v tom městě, kde se tramvajím říká poněkud jinak.

„Ahoj.“

„Ahoj,“ odpovídám, aniž by mi to ještě úplně dosecvaklo.

„Jak se máš? A co dělají slimáci?“

Hlavou mi proběhne několik nesouvislých obrazů, zahrnujících modrou přepravku na jídelním stole, slovenského divadelníka s moukou a talíř halušek se zelím.

„Strašlivě vyrostli a ještě mám asi čtyři přebytečné. Nechceš je?“ upírám na něj prosebný pohled a snažím se, aby to nevypadalo moc koketně. (I když asi bych se nemusela ani snažit, vzhledem k mým kruhům pod očima a lehce nazelenalé barvě z té hrozné únavy. A to je teprve pondělí.)

„Ehm… A dá se to nějak kuchyňsky upravit?“

„Jenom do dvou měsíců stáří, pak už mají moc tuhé maso. To už jsi prošvihnul.“

„Tak to ti asi zůstanou.“

Než se stihnu zeptat na něco já jeho, musím vystupovat. Možná je to tak lepší. Ještě bych ho třeba z nějakých nepochopitelných důvodů měla potřebu praštit knihou „Podívej, jak rostu – Králík“. A nevím, jak bych to potom vysvětlovala.

Pocitové zavařeniny

Kuchyně je území, které už téměř přešlo pod moje velení. Nepořádek je tam sice stejný jako dřív, ne-li horší, a mé podivné pokusy s potravinami nepřinášejí vždy vytoužený výsledek, ale snažím se. Jen se z toho poslední dobou tak trochu začíná vytrácet smysl, nebo aspoň jedna z oněch klíčových příčin, které mě donutily k nějaké činnosti. Najednou se to podobá židli, které někdo uřízl jednu nohu.

Proč se vlastně učím vařit? napadá mě. A pro koho byl vlastně ten dort, co jsem upekla v červnu? Odpověď znám, samozřejmě, jen se mi teď zdá, že jsem si to všechno naplánovala v nějakém horečkovitém polosnu, kdy jsem nepřemýšlela nad tím, co to se mnou udělá, až si uvědomím, že to všechno bylo naprosto marné.

A když už jsme u toho, co to tancování – jaký má tohle důvod? Můj nový taneční partner to zcela jistě nebude. Mám pocit, že je jakousi velmi křehkou mozaikou z několika různých lidí, kteří jsou mi blízcí. A kdybych se té mozaiky byť jen dotkla, roztříštila by se v několik nelichotivých a mně nepříjemných obrázků. Proto se radši na nic neptám. Myslím, že mu to přijde opravdu divné. Možná mu přijdu divná já. A příští středu na mě nejspíš vyhrkne něco jako: „Proč o mně nechceš nic vědět?“

Asi proto, že už jsem si zvykla na anonymitu. Na naší škole nemá člověk snad ani potřebu seznamovat se s druhými, když ví, že je to první a poslední společný předmět, který s nimi navštěvuje. Chodby jsou teď plné prváků ve společenských šatech z imatrikulace a kabátech ušitých z nervozity a nadšeného očekávání. Něco jako směs polyester 10%, bavlna 90%. Když se pořádně nadechnu, srdce mi ještě stále buší stejně rychle jako jim. Ale už vím, že seznamování se se spolužáky je více než obtížné. Jménem znám za ten rok jenom pár lidí. A stejně jim v duchu radši říkám přezdívkami, které byly definovány jedním z kratičkých okamžiků, kdy jsem s nimi byla v kontaktu. Většinu z nich stejně sotva někdy uvidím.

Na ekologii se na mě usměje ten Slovák a já si říkám, jestli je pro něj tenhle rok opravdu lepší než ten předchozí, jestli jeho kosti mají cit pro budoucnost ještě v pořádku. O něco později dorazí i Kluk ze sklepa, tentokrát výjimečně bez své roztomilé dívky, zato s pořádnou porcí kafe, jako vždycky. Zasteskne se mi po těch našich knižních debatách před botanikou.

Jenže to už musím sprintovat na další přednášku.

Kdybyste se mě zeptali, před čím utíkám, odpověděla bych vám, že před ničím. Že se jen snažím zabíjet čas, který bych strávila čekáním. Čekáním na stipendium. Čekáním na Německo. Čekáním na něco, co se nikdy neuskuteční.

„Myslím, že se nemusíte bát, že byste tomu rozuměli.“ (Tolik přednášející na mé první přednášce tohohle semestru.)

A taky že tomu nerozumím. Doopravdy nechápu, jak jedna nevinně myšlená věta, která se ještě ke všemu nezakládá na reálné skutečnosti, může zničit něco, co jsem se měsíc snažila budovat – mou obrannou zeď. A proto se už neskrývám ani nikam neutíkám. Nemělo by to smysl.
Jenže, jak praví Kniha kuchařská z roku 1890 věnovaná památce Magdaleny Dobromily Rettigové: "Hlavně nesmí žádná pozbýti trpělivosti a chuti k vaření, když nevidí hned plný výsledek své kuchařské práce, nebo když se jí něco nezdaří. Které jest kuchyně mučírnou, z níž nejraději prchá, ta ať raději do ní nevchází. Povrchnost zaviňuje nezdar v každém případě. A kdo pracuje s chutí, pojišťuje si předem zdar. Jestliže se nám i přese všechnu píli a důkladnost něco nezdařilo, zkoušejme ještě jednou; snad jsme přece jen něčeho opomenuly!" 
Snad bych to tedy měla zkusit ještě jednou, od začátku. Třeba jsem při stavbě oné zdi opravdu něco opomenula. A nebo je život jako ono "kvantové kuchaření", u něhož sice nerozumíme principům, ale přesto vychutnáváme si jídla z bohaté kvantové tabule. Třeba je můj svět přeci jen ten kvantový a třeba nakonec není vůbec žádné zdi zapotřebí, snad stačí jenom čekat.
Jenže to je přesně to, co jsem dělat nechtěla.

Jeder abschied ist der Anfang einer Reise zu einem besseren Ort

Ehm, ehm (významné odkašlání si, signalizující, že přijde něco velmi důležitého):

Rozhodla jsem se, že (opět) přestěhuji svůj blog. Důvodů k tomu bylo několik, mimo jiné to, že mě začala rozčilovat čím dál tím větší míra reklamních odkazů na stránce blog.cz a na mém vlastním blogu, a také to, že jsem si chtěla založit zvláštní blog na fotky - a s těmi se na blog.cz nepracuje dvakrát nejlépe.

Návraty na třetí nástupiště

Pátek

Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.

Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…

Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota

Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrimosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle

Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.

"Co to máš?"

Zvednu knížku.

"Hm. Tender is the night. Americká klasika."

"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)

"Na to už jsi docela daleko."

"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."

"Tak to máš pevnou vůli."

"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."

"A… jsi Ryba?"

Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.

"Ne."

"A máš ráda běžky?"

"Proč?"

"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."

"Fialovou ráda mám …"

"Tak to už jsi podezřelá."

"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.

Návraty na třetí nástupiště

Pátek

Praha mě uvítala deštěm. Snad si myslela, že je to kdovíjak originální dárek. A já, nevděčnice, jsem si ani neotevřela deštník. Místo toho jsem si natáhla přes hlavu kapuci od značně zabahněné mikiny a utíkala zazpívat si poněkud sprostě znějící slova Dvořákova Stabat mater.

Za těch pár dní v přírodě jsem trošku přivykla zimě a úplně zapomněla, jaké je to čelit živému městu uprostřed dopravní špičky. Turisté cvakající svými foťáčky, přeslazeně vypadající zamilované párečky, pečlivě upravená děvčata, lidé pospíchající domů z práce - ti všichni se najednou zdáli tak nějak víc na světě než já. Na chvíli jsem se zastavila a měla chuť se vrátit do onoho algologického a houbařského ráje. Tam jsem se totiž musela smířit jen s partou divoženek a s botanickými špeky Toho, co na něj zaútočili sršni. Trochu se mi zastesklo po mladém borovicovém lese, pískovcových skalách a vousech sv. Ivana. Jenže už bylo po všem - a chlad, kterého se nejde zbavit, zůstal se mnou. A to jsem se bláhově tolik těšila domů…

Tak se proplétám davem, v batohu mě tíží krabička s lišejníky, tři atlasy k určování rostlin a hub, igelitka s promoklým oblečením, nevyřčené smutky, kilo zimy, které váží víc než kilo železa, a noty, z nichž nic nedovedu zazpívat - a začínám přemýšlet, jestli jsem ten návrat do reality zbytečně neuspíšila. Když pohlédnu na břízu v parku, z mozkových závitů se mi ozve valčíkový rytmus: betula-pendula-betula-pendula-betula-pendula… Přitisknu si dlaně na spánky a pokusím se zapomenout. Teď se nejde tančit. Teď se jde zpívat.

Sobota

Japonci jsou jako haiku. Jsou droboučcí - a přesto jaksi opravdovější. Jako by na nich nebylo nic zbytečného, jako by nic nepřekáželo tomu, co je důležité. Stačí se jen podívat na postaršího japonského sbormistra dirigujícího Lacrymosu. Skoro by mě z toho zamrazilo - pokud bych se tedy nemusela soustředit na to, abych přečetla noty, které jsem den předtím viděla poprvé, téměř z listu.

Neděle

Když si ráno čtu v tramvaji Fitzgeralda, nepřipadám si ani trochu intelektuálsky. Spíš mě ovládne jakýsi pocit nepatřičnosti. Ne snad proto, že bych četla něco, co nemám. Ale zdá se mi, jako bych to četla z nesprávného důvodu.

"Co to máš?"

Zvednu knížku.

"Hm. Tender is the night. Americká klasika."

"Zatím mě to moc nebere." (Naprosto nevystihující věta, ale jak bych něco takového mohla vysvětlovat téměř cizímu člověku.)

"Na to už jsi docela daleko."

"Je jen málo knížek, co odložím nedočtené."

"Tak to máš pevnou vůli."

"Neřekla bych. Jen bych nerada promeškala něco úžasného, co třeba bude na konci. Jsem otrokem svých falešných nadějí."

"A… jsi Ryba?"

Takže pátrání po tajemné Rybě se rozjelo na plné obrátky.

"Ne."

"A máš ráda běžky?"

"Proč?"

"To je jediné, co o ní víme - že má ráda běžky a její oblíbená barva je fialová."

"Fialovou ráda mám …"

"Tak to už jsi podezřelá."

"Z čeho tak můžu být podezřelá, když mám ráda fialovou?"

Zdá se mi, že čas běží v jakýchsi smyčkách - sem tam se najde něco, co člověka na okamžik odhodí do minulosti a zpět. Sbírání suchých zárazovitých rostlin, třetí nástupiště na Hlavním nádraží, Hallelujah v evangelickém kostele sv. Salvátora, kluk našeho tenora, který vypadá jako ten, co nás kdysi otravoval v knihovně, zpívání se sborem při pouti na Tetín a nespočet všedních milen - to všechno jsou mosty, co zkoušejí překlenout čas. Jenže vždycky se dá dojít jenom do poloviny, stoupnout si na špičky a kochat se tím, co je na druhé straně. Pak už je potřeba vrátit se tam, odkud jste vyšli. Když to neuděláte, strhne vás povodeň i s oním mostem a odnese na to místo, které vám náleží právě teď.

"Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl co společného."

"Jedna kočka, o které se neví, jestli je živá, nebo mrtvá - a takového povyku se kvůli ní nadělá."

Svět je nepochopitelný - částice si tu vesele cestují časem a hrají si na tom velkém hřišti na schovávanou se svými přízračnými kamarády - a náhoda je neoddělitelnou součástí fyzikálního světa. Takže se není čemu divit, že v době, kdy konečně dočítám knihu o kočce v krabici, se zároveň dozvídám výsledky svého dlouhodobého pokusu.

"Doufám, že si najdeš někoho lepšího."

Ale jistě. Tvé přání je mi rozkazem.

Takže kyanid zbyl pro mě. (Koneckonců já jsem přeci to Schrödingerovo "kotě".)

"Schrödingerova kočka je mrtvá."

"A co budeš dělat?"

"Nevím. Popravdě fakt nevím."

Tady by mělo být video, že jo.

("teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem")

"Celé se mi to nelíbí a lituji, že jsem s tím vůbec kdy měl co společného."

"Jedna kočka, o které se neví, jestli je živá, nebo mrtvá - a takového povyku se kvůli ní nadělá."

Svět je nepochopitelný - částice si tu vesele cestují časem a hrají si na tom velkém hřišti na schovávanou se svými přízračnými kamarády - a náhoda je neoddělitelnou součástí fyzikálního světa. Takže se není čemu divit, že v době, kdy konečně dočítám knihu o kočce v krabici, se zároveň dozvídám výsledky svého dlouhodobého pokusu.

"Doufám, že si najdeš někoho lepšího."

Ale jistě. Tvé přání je mi rozkazem.

Takže kyanid zbyl pro mě. (Koneckonců já jsem přeci to Schrödingerovo "kotě".)

"Schrödingerova kočka je mrtvá."

"A co budeš dělat?"

"Nevím. Popravdě fakt nevím."

("teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem")

Čautě kotě

Srnky si létají vysoko po nebi

a asi bude bouřka.

Z ledových vajec se vylíhnou květiny

všem živým na hrob.

Ve své samotě se každodenně dopouštím

bezvýznamných vražd.

Ale co na tom - když už nefunguje

ten trik se světlem v ledničce.

Pod moruší bzučí mouchy,

srnky si létají vysoko po nebi.

Asi bude pršet moře

se vší svojí solí.

Čautě kotě

Srnky si létají vysoko po nebi

a asi bude bouřka.

Z ledových vajec se vylíhnou květiny

všem živým na hrob.

Ve své samotě se každodenně dopouštím

bezvýznamných vražd.

Ale co na tom - když už nefunguje

ten trik se světlem v ledničce.

Pod moruší bzučí mouchy,

srnky si létají vysoko po nebi.

Asi bude pršet moře

se vší svojí solí.

Šach mat

Potkala jsem Rory Gilmorovou. Úplně přesnou, jen s ostříhanými vlasy.

Ron Weasley zase nosí kostkované košile, vylévá kakao do kanálu a mluví nizozemsky.

Tomáš Klus sedává na zdi kousek od kostela, nikoli kousek od domu jakési slečny.

Drew Barrymore mluví příliš nahlas a nepomáhá ostatním tak, jak by se na první pohled zdálo.

Joker se směje na kolemjdoucí zpoza nedojedené bramborové kaše.

A dva mladíci se drží za ruce. Než je zmerčí Užovka.

S návratem domů padne na člověka strašlivá tíže. Je to totéž, jako se ráno probudit a zjistit, že je všechno navlas stejné, jako když jste večer usnuli.

 

 

A/N: May, to máš za toho Leoparda v Želetavě. Toho jsem taky až doteď nepochopila.

Šach mat

Potkala jsem Rory Gilmorovou. Úplně přesnou, jen s ostříhanými vlasy.

Ron Weasley zase nosí kostkované košile, vylévá kakao do kanálu a mluví nizozemsky.

Tomáš Klus sedává na zdi kousek od kostela, nikoli kousek od domu jakési slečny.

Drew Barrymore mluví příliš nahlas a nepomáhá ostatním tak, jak by se na první pohled zdálo.

Joker se směje na kolemjdoucí zpoza nedojedené bramborové kaše.

A dva mladíci se drží za ruce. Než je zmerčí Užovka.

S návratem domů padne na člověka strašlivá tíže. Je to totéž, jako se ráno probudit a zjistit, že je všechno navlas stejné, jako když jste večer usnuli.

A/N: May, to máš za toho Leoparda v Želetavě. Toho jsem taky až doteď nepochopila.

Šalingradské srdceboly, díl druhý

V Lipové ulici hezky voní lípy. Šnek je fuj. A pantomima vládne světu.

"Já vůbec nechápu, proč s námi prostě nejedeš tou tramvají a nevystoupíš dřív." (Ano, jsme Pražáci, takže slovo šalina se v našem slovníku vyskytuje pouze mezi citově zabarvenými výrazy.)

"Tak sleduj," snažím se zopakovat argumenty, které jsem pronesla už před chviličkou. "Nechce se mi cpát se do té přplněné tramvaje jen kvůli třem stanicím. To by se klidně dalo dojít pěšky. Trošku problém může být, že už je docela pozdě, takže by mě někdo mohl klepnout. Jenže ten nejnebezpečnější úsek je stejně až od tramvaje na ubytovnu, a je tedy úplně jedno, jestli s vámi pojedu, nebo ne. To byste museli vystoupit se mnou a doprovodit mě."

"To přeci můžeme, ne?" Následuje němá výměna dvou hnědookých pohledů.

Ale ne!

(Když potřebuju, aby o mě měl někdo starost, jsem všem ukradená, ale když o společnost nestojím, najednou se můžou všichni přetrhnout, že ano.)

Bohudík mi v tu chvíli zazvoní telefon. Ano, zazvoní. To se často nestává.

"Tak mi volali rodiče, ať za nimi přijdu do hospody, čili se konečně zbavíte té přítěže, kterou pro vás jsem, a nebudeme muset složitě vymýšlet, jak mě dostat domů tak, aby mě nikdo nepřepadl a abyste zároveň vy mohli jít na citrusovou párty."

Jakmile se trošku vzdálím, volám rodičům zpět. "Omlouvám se, ale půjdu už zrovna domů. Jsem unavená. Jasně, to zvládnu."

Procházím Lipovou ulicí, kde voní lípy. Je ticho. A jsem úplně sama. Konečně.

Po tom všem, co se za posledních pár dní seběhlo, se prostě potřebuji aspoň pár minut pojít. A sama. To aby mě mohla dohnat má duše, které jsem kvůli všem těm slovům utekla.

Šalingradské srdceboly, díl druhý

V Lipové ulici hezky voní lípy. Šnek je fuj. A pantomima vládne světu.

"Já vůbec nechápu, proč s námi prostě nejedeš tou tramvají a nevystoupíš dřív." (Ano, jsme Pražáci, takže slovo šalina se v našem slovníku vyskytuje pouze mezi citově zabarvenými výrazy.)

"Tak sleduj," snažím se zopakovat argumenty, které jsem pronesla už před chviličkou. "Nechce se mi cpát se do té přplněné tramvaje jen kvůli třem stanicím. To by se klidně dalo dojít pěšky. Trošku problém může být, že už je docela pozdě, takže by mě někdo mohl klepnout. Jenže ten nejnebezpečnější úsek je stejně až od tramvaje na ubytovnu, a je tedy úplně jedno, jestli s vámi pojedu, nebo ne. To byste museli vystoupit se mnou a doprovodit mě."

"To přeci můžeme, ne?" Následuje němá výměna dvou hnědookých pohledů.

Ale ne!

(Když potřebuju, aby o mě měl někdo starost, jsem všem ukradená, ale když o společnost nestojím, najednou se můžou všichni přetrhnout, že ano.)

Bohudík mi v tu chvíli zazvoní telefon. Ano, zazvoní. To se často nestává.

"Tak mi volali rodiče, ať za nimi přijdu do hospody, čili se konečně zbavíte té přítěže, kterou pro vás jsem, a nebudeme muset složitě vymýšlet, jak mě dostat domů tak, aby mě nikdo nepřepadl a abyste zároveň vy mohli jít na citrusovou párty."

Jakmile se trošku vzdálím, volám rodičům zpět. "Omlouvám se, ale půjdu už zrovna domů. Jsem unavená. Jasně, to zvládnu."

Procházím Lipovou ulicí, kde voní lípy. Je ticho. A jsem úplně sama. Konečně.

Po tom všem, co se za posledních pár dní seběhlo, se prostě potřebuji aspoň pár minut pojít. A sama. To aby mě mohla dohnat má duše, které jsem kvůli všem těm slovům utekla.

---

Jednající postavy:

(Minulý rok jsem byla nařčena z nesrozumitelnosti pro mnoho nespecifikovaných postav. Pojďme si je tedy představit.)

1. Já. (Ano, sebestředně se cpu na tenhle seznam jako první položka. Ale přeci jen jsem vypravěč a ten se představuje nejdřív.) Děvče, kterému se žití vymklo z rukou. Nenapravitelný snílek. Ta, která rozšiřuje nahluchlici a dělá si neustálou ostudu svými domácími mazlíčky, co jsou přece tak nechutní a slizcí.

2. Ten s - aspoň někdy - čokoládovýma očima. Ten, který nemluví a jehož přítomnost způsobuje záchvaty mlčení všech okolo, výbuchy hysterického smíchu a lehkou nervozitu. Ten, kterého bych nejradši objala (ale jak by to pak vypadalo?!).

3. Půl-Tom-a-půl-Jerry. Neboli jeden z dvojice Tom a Jerry, o němž se stále nemohu rozhodnout, komu z těch dvou je podobnější. Jeden z těch, které jsem minule sjednotila pod přímou řeč psanou kurzívou. Ale bez druhého Půl-Toma-a-půl-Jerryho je ho najednou mnohem míň.

4. Dva nadšenci pro Rubikovu kostku. Lépe řečeno jeden nadšenec a jedna nadšenkyně, kteří se od sebe hned tak nerozdělí.

5. Ten, co má co do činění s letem na nepravděpodobnostní pohon.

6. Skupinka holek, které mě nemají moc v lásce, jenom proto, že nejsem fešný mladík a ještě ke všemu pro ně znamenám totéž co Caulerpa taxifolia pro porosty mořských luk, tedy nekalou konkurenci. Ty, které se při pohledu na šneka otřesou odporem.

7. Neznámý košiláč. Patří k nejpřitažlivějším lidem, co jsem kdy poznala, a přestože se nemohu ubránit zírání na něj, vím, že se mu musím velmi rychle klidit z cesty, jinak bude průšvih. A pořádný.

Sbírka první: Dramata

Opona padá

(Postavy: 1)

Sedím v kostele, který je aspoň na čas přeměněn na divadelní jeviště. Bláznivý východňár pobíhá sem a tam, nadává na slovenskou politiku, sype si mouku na hlavu a odmítá si vzít mikrofon. Neslyším a vlastně ani pořádně neposlouchám. Připadá mi, jako by mě zradil celý svět.

Co tak truchle, smutně, do jazera hledíš?

(Postavy: 1, 2)

"Rozdávej lidem radost, aby nepoznali, že v srdci nosíš smutek."

(A všichni se smáli a smáli.)

Jsem na jiném divadelním představení, na tom, kde se trénuje věrnost - a já jsem na to zapomněla. Ráda bych odešla s tím, s kým jsem přišla, ale utíkám pryč. (Zaklepání na rameno vždycky předchází nějaké hlouposti.) Mým společníkem tedy bude samota.

"Bajajo - ty jsi opravdu němý?"

Je. A seká hlavy drakům i zlým sanutím.

Strapačky se zelím

(Postavy: 1, 7)

Potrhlý slovenský divadelník si na mě asi zasedl. To mám za to, že jsem ho pomlouvala, myslíc si, že mě skryje dav.

"Ten si tě tedy vyhlídl."

"Kdo to byl?"

"Neptejte se jí na něj, zjevně z něj má trauma."

Sbírka druhá: Blázniviny

Roztomilost

(Postavy: 1, 6)

"Pojď se podívat, že ti šnečci jsou docela milí."

Vytahuji oblovku z přepravky.

"Hm… je to vlastně celkem hezké… asi jako mušle od moře…"

Z ulity opatrně vykouknou oči na stopkách.

"Fůůůj, ono to leze!"

Ruce

(Postavy: 1, 2, 4)

Zpod čepice vyčuhují pouze ruce držící se knihy. Nebo možná Knihy. Prostě záhada.

"Vám to nepřijde fascinující?" ptám se.

Socha, na kterou jsme se šli podívat, vypadá večer zajímavě. Ale ne tak, jak bych čekala. Proto teď ostatním ukazuji svůj objev.

Jenže My Fair Lady má pro ně mnohem větší kouzlo. Možná proto, že zahání to podivné ticho, které by se jinak muselo rozptýlit naším lehce křečovitým smíchem.

Nakonec

(Postavy: 1, 7)

Máme plno času. Pantomima.

"Přišel jsem se s vámi rozloučit."

"Hm, já už taky odcházím," povídám, popadnu talíř od oběda a přepravku a chystám se zmizet.

"Tam máš ty šneky?"

"Chceš je vidět?"

"Tak třeba jo." Nezní to moc nadšeně. Ale vlastně ani moc nenadšeně.

"Podívej - jsou roztomilí, přítulní, inteligentní…"

Směje se. "Nádhera. A jsou taky věrní?"

"Samozřejmě."

(A to ani nebyli na Bajajovi.)

"Tak, a teď, když se mi podařilo vytvořit si pověst naprostého blázna, můžu jet domů. Mějte se krásně." Ani se neohlédnu. Nechtěla bych zůstat stát jako solný sloup.

Sbírka třetí: Zmatky

Je to jedno

(Postavy: 1, 3)

Půl-Tom-a-půl-Jerry má problém. Můžou za ně žonglovací míčky a ponorková nemoc.

"Co je, ty ses urazil?"

"Ne, teda vlastně možná trochu, ale to je jedno."

"Tak co je, prosímtě?"

"Jsem nějak otrávený… nebo mě to tady už nebaví. Ale to je opravdu jedno."
"Jako že tě to nebaví s námi?"

"No, když vy na mě vždycky všichni koukáte, mlčíte a pak se rozesmějete, a já vůbec nechápu proč."

(Kdyby se aspoň ta pantomima nedala vyložit více způsoby. Když "máme plno času" znamená totéž co "čas chválit pána Boha", asi je něco v nepořádku.)

"Tak co, už ses odurazil?"

"No jo, já byl vlastně uražený… Když já už na to úplně zapomněl."

Poslední večeře

(Postavy: 1, 7)

"Máte tu někdo objednanou večeři?"

Nepovedlo se mi nepozorovaně se vypařit. A těžko jsem mohla říci: "Já ne." Nejspíš si všiml toho mého včerejšího zběsilého pobíhání kolem fronty na jídlo, protože to vypadalo, že jeho otázka je určená především mně.

"…no, tu biochemii ještě nemám hotovou, sice jsem už psala test, ale výsledek nevím. Pan docent má totiž dovolenou, a tak…"

"Jasně, přece si tu dovolenou nebude kazit opravováním písemek. To já jsem jeden čas učil na VOŠce třídu holek, kterým bylo dvacet, a…"

A kolik myslíš, že je mně…?

Hovor plyne dál, přerušovaný jenom mou naléhavou potřebou hodit mu talíř s haluškami na hlavu a pak se rychle vytratit z jídelny.

"Tak díky za večeři."

Cože? "Hm, taky díky."

Utíkám pryč a snažím se rozptýlit Knihožroutkami.

"Co to čteš?"

"Povídku, co jsem dostala od jedné kamarádky k narozeninám. Nechala jsem si ji v tomhle sešitě, takže si ji tady každý rok přečtu. Vlastně je tak trochu o mně."

"Ukaž!"

"To bys stejně nepochopil."

A to světlo ve tmě svítí

(Postavy: 1, 2)

Displej mobilu je stále zhasnutý. Nikdo se neozývá.

"Zajímalo by mě, kde ostatní jsou… Kdyby byli někde v centru, mohli bychom se jít podívat na tu sochu u katedrály, jak jsme se domlouvali…"

Fix pobíhající po tabulce. Můžeme jít sami.

"Jenže to už bychom museli vystoupit teď."

Pokývání hlavou.

"Tak jdeme?"

Rozmýšlíme se příliš dlouho. Dav už nás ke dveřím nepustí. Rozhodnutí padne až o pět zastávek později.

Cesta tam a zase zpátky. Neočekávaný a dlouho očekávaný dýchánek.

Během těch pěti dnů se v mé mysli pomalu ztrácí obraz pana Schrödingera, který jsem si pečlivě přibalila do kufru jako závaží. Jenže ani nové nánosy barvy mi nepomohou vidět věci jasněji. Možná mi k tomu však poslouží světlo od brněnské katedrály.

Musím už konečně něco udělat.

V pohádce říkali, že za ten trapas to stojí.

(A/N: Podezřívám se z ještě větší zmatenosti než loni - proto je třeba dodat, že jednotlivé "obrazy" nejsou časově řazené za sebou. Odehrály se v tomto pořadí: 2, 1, 9, 5, 7, 8, 3, 4, 6.)

Lynenova spirála

Oxidace - hydratace - oxidace - štěpení. Vypadá to jako kruh, jenže není.

Je to totéž, co jaro - léto - podzim - zima.

Vždycky, když doufám, že už brzy dorazím do cíle, ocitnu se zase na začátku. Je mě o něco míň a o ztrátu víc. Pomalu, ale jistě se blížím ke středu, kde to najednou všechno utichne. Tehdy už ze mě nebude možné nic ukrojit a tak budu jednoduše rozdělená na dvě neživotaschopné poloviny.

Nikdy nezačnu znova. Tu šanci nedostanu, protože už nikdy nebudu stejná.

Zase budou šalingradské srdceboly. Paviání děti. Vodní provazochodectví.

Ale co potom?

Vždyť máme tak zoufale málo času.

A není nikdo, za kým by se dalo odjet do Sevilly.

Žádný cíl proto neexistuje. Jen bezcílné motání se v kruhu. V kruhu, co není kruh.

Spirála je všude. A v každém z nás.

Lynenova spirála

Oxidace - hydratace - oxidace - štěpení. Vypadá to jako kruh, jenže není.

Je to totéž, co jaro - léto - podzim - zima.

Vždycky, když doufám, že už brzy dorazím do cíle, ocitnu se zase na začátku. Je mě o něco míň a o ztrátu víc. Pomalu, ale jistě se blížím ke středu, kde to najednou všechno utichne. Tehdy už ze mě nebude možné nic ukrojit a tak budu jednoduše rozdělená na dvě neživotaschopné poloviny.

Nikdy nezačnu znova. Tu šanci nedostanu, protože už nikdy nebudu stejná.

Zase budou šalingradské srdceboly. Paviání děti. Vodní provazochodectví.

Ale co potom?

Vždyť máme tak zoufale málo času.

A není nikdo, za kým by se dalo odjet do Sevilly.

Žádný cíl proto neexistuje. Jen bezcílné motání se v kruhu. V kruhu, co není kruh.

Spirála je všude. A v každém z nás.

Metabolismy

A/N: Bude průběžně aktualizováno. Známe to.

Pondělí

5 + 5 = 7 + 3 = 6 + 4;

4 + 5 = 6 + 3;

3 + 3 = 6.

Poznáš, co je tohle za matematiku?

Je to tak uklidňující

jako poslouchat, jak někomu bije srdce.

A přeci víš, že stačí tak málo,

aby se to

navždycky pokazilo.

Úterý

Pyruvát: "Aladin je jednička - čistí servis three-nitrátem glycerolu."

Oxoglutarát: "Dvě glukosy galantnímu argonautovi z historie, prosím!"

Oxoisovalerát: "Třetí leukocyt se isoluje na valníku."

Oxalacetát: "Čtyři sparťani v chřestu…"

Oxoadipát: "Trp, lysko, máš za pět!"

NIH: "Šest tyrkysových fenek…"

SAM: "Metanol má poslední slovo."

...

Za chvíli už mi nikdo neporozumí.

To tak ještě chybělo.

Středa

Šlapu si martenskou po hlavě

a s úsměvem

pojídám marcipán na žal.

Je to totiž takhle:

Jen tak stojím a zírám,

zcela bez pohybu,

a někde v duši

padám až na dno.

Čtvrtek

"podsvětí je mrtvo rozpadlo se v prach

zítřek zažehná tvé zoufalství tvůj strach

noc je studená a vlny příliš mrazí

svět vás zničil svět vás křísí sebevrazi"

Kvantová fyzika je mrtvá,

ať žije biochemie!

Pátek

Čmárám si prsty

po bledé kůži

a blednu ještě víc.

Snad závistí.

Nebo proto, že mě každý nádech bolí

a hemoglobin nestíhá

odnášet tu hořkost.

(Můj vzhled by mi dnes zajistil

hlavní roli ve Stmívání.)

Metabolismy

A/N: Bude průběžně aktualizováno. Známe to.

Pondělí

5 + 5 = 7 + 3 = 6 + 4;

4 + 5 = 6 + 3;

3 + 3 = 6.

Poznáš, co je tohle za matematiku?

Je to tak uklidňující

jako poslouchat, jak někomu bije srdce.

A přeci víš, že stačí tak málo,

aby se to

navždycky pokazilo.

Úterý

Pyruvát: "Aladin je jednička - čistí servis three-nitrátem glycerolu."

Oxoglutarát: "Dvě glukosy galantnímu argonautovi z historie, prosím!"

Oxoisovalerát: "Třetí leukocyt se isoluje na valníku."

Oxalacetát: "Čtyři sparťani v chřestu…"

Oxoadipát: "Trp, lysko, máš za pět!"

NIH: "Šest tyrkysových fenek…"

SAM: "Metanol má poslední slovo."

...

Za chvíli už mi nikdo neporozumí.

To tak ještě chybělo.

Středa

Šlapu si martenskou po hlavě

a s úsměvem

pojídám marcipán na žal.

Je to totiž takhle:

Jen tak stojím a zírám,

zcela bez pohybu,

a někde v duši

padám až na dno.

Čtvrtek

"podsvětí je mrtvo rozpadlo se v prach

zítřek zažehná tvé zoufalství tvůj strach

noc je studená a vlny příliš mrazí

svět vás zničil svět vás křísí sebevrazi"

Kvantová fyzika je mrtvá,

ať žije biochemie!

Pátek

Čmárám si prsty

po bledé kůži

a blednu ještě víc.

Snad závistí.

Nebo proto, že mě každý nádech bolí

a hemoglobin nestíhá

odnášet tu hořkost.

(Můj vzhled by mi dnes zajistil

hlavní roli ve Stmívání.)

Na louce je plno květin...

...aneb jak jsem upekla svůj první dvoupatrový dort. Není sice dokonalý a chlubit se je ošklivé, ale já mám prostě radost, že se (víceméně) podařil. Naučila jsem se pracovat s marcipánem a velmi rychle improvizovat, takže příště už budu zase o něco šikovnější, a strávila jsem nad tím tak deset možná jedenáct hodin, tak mi trošku toho chlubení se přejte... :)

Na louce je plno květin...

...aneb jak jsem upekla svůj první dvoupatrový dort. Není sice dokonalý a chlubit se je ošklivé, ale já mám prostě radost, že se (víceméně) podařil. Naučila jsem se pracovat s marcipánem a velmi rychle improvizovat, takže příště už budu zase o něco šikovnější, a strávila jsem nad tím tak deset možná jedenáct hodin, tak mi trošku toho chlubení se přejte... :)

"Krásné slovo neúspěch. Lidský osud se jím naplňuje. (Nadešla chvíle keců.)"

Neexistuje lepší činnost než péct dort v den, kdy má být 37°C.

"Krabičku ostružin, prosím."

"Pro slečnu Amélii? To vám jistě dělá ten svůj ostružinový koláč."

Jenže závěsem hýbe vždycky jenom kočka. A kočka není člověk.

To už by sis mohla konečně zapamatovat, Amélie.

"Krásné slovo neúspěch. Lidský osud se jím naplňuje. (Nadešla chvíle keců.)"

Neexistuje lepší činnost než péct dort v den, kdy má být 37°C.

"Krabičku ostružin, prosím."

"Pro slečnu Amélii? To vám jistě dělá ten svůj ostružinový koláč."

Jenže závěsem hýbe vždycky jenom kočka. A kočka není člověk.

To už by sis mohla konečně zapamatovat, Amélie.

 

 

Žabí stehýnka, porce druhá

Mám vztek. Ukradli mi žábu. A kočku z krabice. Jsem zlá, nepřející a majetnická. Všechno si strašně rychle přivlastňuji. Kdybych psala dál, budu akorát nadávat. Tak radši jenom fotky. (Už asi žádné další nebudou, protože mi mou žábu nejspíš někdo snědl. Měla jsem si jí víc vážit.)

Žabí stehýnka, porce druhá

Mám vztek. Ukradli mi žábu. A kočku z krabice. Jsem zlá, nepřející a majetnická. Všechno si strašně rychle přivlastňuji. Kdybych psala dál, budu akorát nadávat. Tak radši jenom fotky. (Už asi žádné další nebudou, protože mi mou žábu nejspíš někdo snědl. Měla jsem si jí víc vážit.)

Žraločí zuby a kočičí mrtvoly

"Vy máte ale pěkný a čistý index…"

"No jo, vždyť jsem taky teprve v prváku," směju se.

"Já to právě podle toho vždycky poznávám. Takovýhle index se později už nevidí. Ve třeťáku ho tak mají leda nějaká vzorná děvčata. A ta ho obvykle nosí v deskách."

Hotový detektiv Colombo. Ostatně o jeho ženě taky člověk pořád slyší, ale nikdy ji nevidí. Snad jen na podmořské fotce, kde je zakuklená v neoprénu.

"Tak mi povězte, kde najdeme mořské pouště."

"Hm… v tropických oblastech, ale ne u rovníku, tam jsou výstupné proudy, které přinášejí živiny… Takže všude okolo, jen ne na rovníku."

"A jak takové oblasti říkáme?"

"Tropy?"

"No ne, tropy jsou právě u toho rovníku…"

Tma, tma, tma. Jako v mořských hlubinách. "Já fakt nevím…"

"Co třeba subtropy?"

Vědomí definitivní prohry opravdu bolí. Ohavná tlama se rozevře a pak najednou ucítíte žraločí zuby. Kous, kous, kous. Prohra kouše. Ukousne vám tu část mozku, kde se nachází centrum radosti. Co je mi pak po tom, že ze zkoušky dostanu za jedna i ve chvíli, kdy si nejsem schopná vzpomenout na takové základní pojmy jako jsou subtropy nebo zakalení? (Stejně mám pocit, že docent Colombo uděluje známky nikoliv za to, co se od člověka dozví, ale za to, jak moc dokáže dotyčný ustát tu ostudu, kterou si všichni - nějakou záhadou - na téhle zkoušce musí udělat.)

Stojím na tramvajové zastávce a celá se klepu. Ochladilo se.

Jdu domů strašlivě a neomluvitelně pozdě, ale je mi to fuk. Kous, kous, kous. Na řadu přišlo i mozkové centrum, jež zodpovídá za dochvilnost a spolehlivost.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika, opakuji si pořád dokolečka.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika, odříkávám a cvakám si do rytmu zuby.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika. A s každou slabikou spolknu jednu slzu.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika. Je to jako nějaká uklidňující mantra, která má nahradit nefungující části mého mozku.

Pan Schrödinger…

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

Zaprvé - je krásný. Skoro až děsivě, tak, že to člověku vždycky na chvíli vyrazí dech. Nedívám se na něj. Nechci, aby se mi zastavilo srdce. On se na mě také nedívá. Nepatřím do kvantového světa, ačkoliv jsem složená z atomů a molekul. Nepatřím do jeho světa.

Zadruhé - je nepředvídatelný. Nikdy nelze předem odhadnout, jaké výsledky přinese kvantové měření. A pan Schrödinger jede o prázdninách s jednou mou dobrou kamarádkou na týden pryč.

Zatřetí - je nepochopitelný. A stejně jako vím, že má inteligence nedostačuje k tomu, abych pochopila byť i jen základy kvantové fyziky, tak také vím, že pouhá síla vůle nedokáže zařídit, abych byla s panem Schrödingerem.

"Když řeknete, že máte v plánu obsadit Vídeň, tak prostě obsaďte Vídeň. To řekl Napoleon. Když řeknete, že máte v plánu tancovat tango, prostě tancujte tango. To jsem řekl zase já."

Kéž by to bylo tak jednoduché.

Ale kvantová fyzika jednoduchá není. Ani náhodou.

To jsem si měla uvědomit už dávno.

Žraločí zuby a kočičí mrtvoly

"Vy máte ale pěkný a čistý index…"

"No jo, vždyť jsem taky teprve v prváku," směju se.

"Já to právě podle toho vždycky poznávám. Takovýhle index se později už nevidí. Ve třeťáku ho tak mají leda nějaká vzorná děvčata. A ta ho obvykle nosí v deskách."

Hotový detektiv Colombo. Ostatně o jeho ženě taky člověk pořád slyší, ale nikdy ji nevidí. Snad jen na podmořské fotce, kde je zakuklená v neoprénu.

"Tak mi povězte, kde najdeme mořské pouště."

"Hm… v tropických oblastech, ale ne u rovníku, tam jsou výstupné proudy, které přinášejí živiny… Takže všude okolo, jen ne na rovníku."

"A jak takové oblasti říkáme?"

"Tropy?"

"No ne, tropy jsou právě u toho rovníku…"

Tma, tma, tma. Jako v mořských hlubinách. "Já fakt nevím…"

"Co třeba subtropy?"

Vědomí definitivní prohry opravdu bolí. Ohavná tlama se rozevře a pak najednou ucítíte žraločí zuby. Kous, kous, kous. Prohra kouše. Ukousne vám tu část mozku, kde se nachází centrum radosti. Co je mi pak po tom, že ze zkoušky dostanu za jedna i ve chvíli, kdy si nejsem schopná vzpomenout na takové základní pojmy jako jsou subtropy nebo zakalení? (Stejně mám pocit, že docent Colombo uděluje známky nikoliv za to, co se od člověka dozví, ale za to, jak moc dokáže dotyčný ustát tu ostudu, kterou si všichni - nějakou záhadou - na téhle zkoušce musí udělat.)

Stojím na tramvajové zastávce a celá se klepu. Ochladilo se.

Jdu domů strašlivě a neomluvitelně pozdě, ale je mi to fuk. Kous, kous, kous. Na řadu přišlo i mozkové centrum, jež zodpovídá za dochvilnost a spolehlivost.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika, opakuji si pořád dokolečka.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika, odříkávám a cvakám si do rytmu zuby.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika. A s každou slabikou spolknu jednu slzu.

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika. Je to jako nějaká uklidňující mantra, která má nahradit nefungující části mého mozku.

Pan Schrödinger…

Pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

Zaprvé - je krásný. Skoro až děsivě, tak, že to člověku vždycky na chvíli vyrazí dech. Nedívám se na něj. Nechci, aby se mi zastavilo srdce. On se na mě také nedívá. Nepatřím do kvantového světa, ačkoliv jsem složená z atomů a molekul. Nepatřím do jeho světa.

Zadruhé - je nepředvídatelný. Nikdy nelze předem odhadnout, jaké výsledky přinese kvantové měření. A pan Schrödinger jede o prázdninách s jednou mou dobrou kamarádkou na týden pryč.

Zatřetí - je nepochopitelný. A stejně jako vím, že má inteligence nedostačuje k tomu, abych pochopila byť i jen základy kvantové fyziky, tak také vím, že pouhá síla vůle nedokáže zařídit, abych byla s panem Schrödingerem.

"Když řeknete, že máte v plánu obsadit Vídeň, tak prostě obsaďte Vídeň. To řekl Napoleon. Když řeknete, že máte v plánu tancovat tango, prostě tancujte tango. To jsem řekl zase já."

Kéž by to bylo tak jednoduché.

Ale kvantová fyzika jednoduchá není. Ani náhodou.

To jsem si měla uvědomit už dávno.

Žabí princ (či princezna)

Proti žábám opravdu nic nemám. Ale když se mi pod oknem usadí skokan skřehotavý a celé noci koncertuje, je to poněkud zatěžkávací zkouška mé lásky ke zvířatům...

 

Jestli byste ho za jeho pěvecký výkon přihlásili třeba do superstar, můžete posoudit například zde: http://www.rozhlas.cz/hlas/zaby/_zprava/skokan-skrehotavy--14254 . A repráčky naplno! :)

Žabí princ (či princezna)

Proti žábám opravdu nic nemám. Ale když se mi pod oknem usadí skokan skřehotavý a celé noci koncertuje, je to poněkud zatěžkávací zkouška mé lásky ke zvířatům...

Jestli byste ho za jeho pěvecký výkon přihlásili třeba do superstar, můžete posoudit například zde: http://www.rozhlas.cz/hlas/zaby/_zprava/skokan-skrehotavy--14254 . A repráčky naplno! :)

Nemáš slov, patrně všechna patří jiným

A/N: Opět bude průběžně aktualizováno.

Pondělí

Stověžaté matičce je zase jednou ouvej

a i jiným

- někde už na polích chytají kapry.

Kytky jdou stranou.

Bobřík botanický

je velmi smutný.

Také má rád vodu, jen ne v takovém množství.

Úterý

Zíráním na zprávy nikomu nepomohu.

Zíráním na facebook taky ne.

Tam stejně tvrdí, že povodně nejsou to,

co by nás teď mělo nejvíc trápit.

A přesto jenom zírám.

Na televizi.

Do počítače.

Do stropu.

Kombinace nutnosti něco udělat a nicnedělání

způsobila naprostou paralýzu.

Některé látky se prostě dohromady nesnesou.

Středa

Už chápu, jak se cítil Noe,

když po čtyřiceti dnech vysvitlo slunce.

A přesto mi v hlavě nelétají bílé holubice,

ale černí netopýři.

Chtěla bych jednou jedinkrát

udělat správnou věc.

(Když zadáte do googlu heslo

"jak se naučit pomáhat",

objevíte pouze články o výchově dětí.

Asi už je tedy pozdě.)

Čtvrtek

Začínám se sama sobě

vymykat z rukou.

Spustila se ve mně řetězová reakce,

která nejde zastavit.

Za chvíli to už ani nebudu já.

Ale pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

A vždycky bude.

Pátek

Iontová vazba je jako Robin Hood,

kovalentní zase jako zidealizovaný komunismus.

Homosalát není žádná urážka

a i takový kaprolachtan dovede být užitečný.

Ohrwurme, nech mě!

Slibuju, že už ten klavírní koncert

nebudu poslouchat,

nebudu,

ne-budu,

ne-

budu.

Budu.

Je totiž jako kafe.

Tomu taky přicházíte na chuť postupně.

Sobota a neděle

Chemie na mě číhá za rohem

a alkoholy jsou podezřele v centru dění.

Tohle není žádná hra.

Toto je plán válečného tažení.

Nemáš slov, patrně všechna patří jiným

A/N: Opět bude průběžně aktualizováno.

Pondělí

Stověžaté matičce je zase jednou ouvej

a i jiným

- někde už na polích chytají kapry.

Kytky jdou stranou.

Bobřík botanický

je velmi smutný.

Také má rád vodu, jen ne v takovém množství.

Úterý

Zíráním na zprávy nikomu nepomohu.

Zíráním na facebook taky ne.

Tam stejně tvrdí, že povodně nejsou to,

co by nás teď mělo nejvíc trápit.

A přesto jenom zírám.

Na televizi.

Do počítače.

Do stropu.

Kombinace nutnosti něco udělat a nicnedělání

způsobila naprostou paralýzu.

Některé látky se prostě dohromady nesnesou.

Středa

Už chápu, jak se cítil Noe,

když po čtyřiceti dnech vysvitlo slunce.

A přesto mi v hlavě nelétají bílé holubice,

ale černí netopýři.

Chtěla bych jednou jedinkrát

udělat správnou věc.

(Když zadáte do googlu heslo

"jak se naučit pomáhat",

objevíte pouze články o výchově dětí.

Asi už je tedy pozdě.)

Čtvrtek

Začínám se sama sobě

vymykat z rukou.

Spustila se ve mně řetězová reakce,

která nejde zastavit.

Za chvíli to už ani nebudu já.

Ale pan Schrödinger je jako kvantová fyzika.

A vždycky bude.

Pátek

Iontová vazba je jako Robin Hood,

kovalentní zase jako zidealizovaný komunismus.

Homosalát není žádná urážka

a i takový kaprolachtan dovede být užitečný.

Ohrwurme, nech mě!

Slibuju, že už ten klavírní koncert

nebudu poslouchat,

nebudu,

ne-budu,

ne-

budu.

Budu.

Je totiž jako kafe.

Tomu taky přicházíte na chuť postupně.

Sobota a neděle

Chemie na mě číhá za rohem

a alkoholy jsou podezřele v centru dění.

Tohle není žádná hra.

Toto je plán válečného tažení.

Nedostane, co kdo hledá, jak mu pán Bůh štěstí nedá.

A/N: Tak ještě do třetice. (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Zápočet za hodiny lektvarů,

kde jsem se naučila vařit brokolicovou polévku,

švindlovat

a zírat na obrýleného doktoranda,

a kde si "člověk může šlehnout při výuce",

aniž by si toho někdo všiml.

(Je libo ether, aceton či snad toluen?

Máme všechno!)

Úterý

Pan Schrödinder nenapíše.

Asi někde sbalil

nějakou kočku.

(Interní vtípek

typu 3 mileny v 1.)

Čekání na Godota

by se mělo přejmenovat.

Na Čekání na Schrödingera.

Středa

Cestou do školy si ještě dojdu utrhnout čtyřlístek

a v tramvaji dovolím pavoučkovi

udělat si pavučinu v mých vlasech.

Potřebuji štěstí na své straně,

když nevím, kolik žaberních štěrbin má kopinatec.

Tím spíš, že mi teče oko na silonkách

a že jdu pozdě.

Čtvrtek

Kupuji Milku za třináct devadesát,

povídám si s vycpaným ježkem ve vitríně

a zase bloudím ve školním labyrintu.

(Aspoň, že sklepením jsem se tentokrát vyhnula

velkým obloukem.

Už mám toho rozbluďování se akorát dost.)

Ještě jsem nepřemýšlela ani nad bakalářkou

a už se mě ptají na téma diplomky.

"Já ti tak závidím, že jsi teprve v prváku."

"Však on čas letí. Za chvíli

budu zase já někomu závidět."

Poznamenat si:

Do deště si už nikdy nebrat úzké boty na podpatku!

Pátek

Dneska asi takhle:

Sobota

V autobuse

jsem si málem sedla na slimáka

(není to žádné krycí jméno)

a už se začínám měnit v Impatiens

(ačkoliv k noli-tangere to pořád ještě nedospělo).

Pane Schrödingere, to Vaše mlčení mě sebralo,

tak radši pojedu sbírat kytky.

A Vy jděte třeba k Fructus cynosbati.

Neděle

Třetí stupeň ježčího ohrožení

a třetí stupeň povodňové aktivity.

Stěžuju si svému stínu:

kdo mi podá kopretinu?

Nikam se nejede

a já se opět nenaučím

rozpoznat olši od topolu.

A takhle bude vypadat zítřejší pokus o náhradní program:

(Pokud to někdo nepoznal, všechny obrázky pocházejí z knihy o mumincích od T. Janssonové.)

Nedostane, co kdo hledá, jak mu pán Bůh štěstí nedá.

A/N: Tak ještě do třetice. (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Zápočet za hodiny lektvarů,

kde jsem se naučila vařit brokolicovou polévku,

švindlovat

a zírat na obrýleného doktoranda,

a kde si "člověk může šlehnout při výuce",

aniž by si toho někdo všiml.

(Je libo ether, aceton či snad toluen?

Máme všechno!)

Úterý

Pan Schrödinder nenapíše.

Asi někde sbalil

nějakou kočku.

(Interní vtípek

typu 3 mileny v 1.)

Čekání na Godota

by se mělo přejmenovat.

Na Čekání na Schrödingera.

Středa

Cestou do školy si ještě dojdu utrhnout čtyřlístek

a v tramvaji dovolím pavoučkovi

udělat si pavučinu v mých vlasech.

Potřebuji štěstí na své straně,

když nevím, kolik žaberních štěrbin má kopinatec.

Tím spíš, že mi teče oko na silonkách

a že jdu pozdě.

Čtvrtek

Kupuji Milku za třináct devadesát,

povídám si s vycpaným ježkem ve vitríně

a zase bloudím ve školním labyrintu.

(Aspoň, že sklepením jsem se tentokrát vyhnula

velkým obloukem.

Už mám toho rozbluďování se akorát dost.)

Ještě jsem nepřemýšlela ani nad bakalářkou

a už se mě ptají na téma diplomky.

"Já ti tak závidím, že jsi teprve v prváku."

"Však on čas letí. Za chvíli

budu zase já někomu závidět."

Poznamenat si:

Do deště si už nikdy nebrat úzké boty na podpatku!

Pátek

Dneska asi takhle:

Sobota

V autobuse

jsem si málem sedla na slimáka

(není to žádné krycí jméno)

a už se začínám měnit v Impatiens

(ačkoliv k noli-tangere to pořád ještě nedospělo).

Pane Schrödingere, to Vaše mlčení mě sebralo,

tak radši pojedu sbírat kytky.

A Vy jděte třeba k Fructus cynosbati.

Neděle

  

Třetí stupeň ježčího ohrožení

a třetí stupeň povodňové aktivity.

Stěžuju si svému stínu:

kdo mi podá kopretinu?

Nikam se nejede

a já se opět nenaučím

rozpoznat olši od topolu.

A takhle bude vypadat zítřejší pokus o náhradní program:

Bejvávalo (jaro)

aneb:

"Kam vkročil, zas ten starý led,
zas kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí."

---

"Snad Vás tedy neurazí, když budete rezekvítek."

Tomu se neříká hledání čtyřlístků. Tohle je normální sklizeň.

Kvetoucí hloh

(latinský název stále neumím a poznávačka z botaniky se blíží)

Já a foťák se učíme ostřit na fialovou.

A ještě jeden "úlovek" ze školy. Foceno mobilem, kvalita žádná, ale přišlo mi to poměrně vtipné.

Bejvávalo (jaro)

aneb:

"Kam vkročil, zas ten starý led,
zas kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí."

 

 

Tak už mi zase někdo ukradl den

A/N: Pokračujeme v krasojízdě. (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Má příčně pruhovaná svalovina srdeční

v údivu zapomněla,

na spořádané chování.

Dala srdci pokyn ke třem kotrmelcům

a pak k rozplácnutí se

uvnitř počítače.

(Vystihls to krásně, Hrubíne.)

"Mňau…?" ozvalo se z krabice.

A já jen nevěřícně zírám

na UFO.

Úterý

Klepou se mi prsty.

(Asi předávkování 1,3,7-trimethylxanthinem.)

A chtěla bych létat.

(Látka z Red Bullu je obsažená

v myších a mláďatech zpěvných ptáků.)

Jsem labuť s třesavkou.

Středa

Místo učení sleduji (pseudo)vědecká videa

a spřádám plány z nitek nereálna.

Somebody is camping in my head.

Čtvrtek

Na louce je plno květin...

(Už se těším na tu poznávačku

- zatím umím jen Impatiens nolli-tangere a Capsella bursa-pastoris,

vždyť to jsou tak poetická jména!)

...pojedeš s ním do kopretin.

Kopretinky spí.

Skupina chovanců psychiatrické léčebny

se rozhodla zanotovat si

v Českém muzeu hudby.

Pátek

Když dáte sliznatku do vany,

vyrobí si tolik slizu, že uteče.

Píšu si, důležité:

Nikdy nekoupat sliznatky!

Sobota

Informace o mozku

nelezou mi do mozku.

A už mi hrabe natolik,

že mám sklon vytvářet hloupé absolutní rýmy.

Neděle

Juž smutná zima zhynula…

Opravdu?

Od zítřka zase nosím kabát.

Jaro, kde jsi?

Tak už mi zase někdo ukradl den

A/N: Pokračujeme v krasojízdě. (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Má příčně pruhovaná svalovina srdeční

v údivu zapomněla,

na spořádané chování.

Dala srdci pokyn ke třem kotrmelcům

a pak k rozplácnutí se

uvnitř počítače.

(Vystihls to krásně, Hrubíne.)

"Mňau…?" ozvalo se z krabice.

A já jen nevěřícně zírám

na UFO.

Úterý

Klepou se mi prsty.

(Asi předávkování 1,3,7-trimethylxanthinem.)

A chtěla bych létat.

(Látka z Red Bullu je obsažená

v myších a mláďatech zpěvných ptáků.)

Jsem labuť s třesavkou.

Středa

Místo učení sleduji (pseudo)vědecká videa

a spřádám plány z nitek nereálna.

Somebody is camping in my head.

Čtvrtek

Na louce je plno květin...

(Už se těším na tu poznávačku

- zatím umím jen Impatiens nolli-tangere a Capsella bursa-pastoris,

vždyť to jsou tak poetická jména!)

...pojedeš s ním do kopretin.

Kopretinky spí.

Skupina chovanců psychiatrické léčebny

se rozhodla zanotovat si

v Českém muzeu hudby.

Pátek

Když dáte sliznatku do vany,

vyrobí si tolik slizu, že uteče.

Píšu si, důležité:

Nikdy nekoupat sliznatky!

Sobota

Informace o mozku

nelezou mi do mozku.

A už mi hrabe natolik,

že mám sklon vytvářet hloupé absolutní rýmy.

Neděle

Juž smutná zima zhynula…

Opravdu?

Od zítřka zase nosím kabát.

Jaro, kde jsi?

Máme rádi zvířata

Aneb pár fotek z přírodovědné exkurze a našeho domácího zvěřince

---

Je to docela fajn škola - jdete na výlet, hodinku se brodíte v potoce s cedníkem a chytáte vodní havěť - a ještě za to dostanete zápočet.

Sameček invazního raka pruhovaného (takhle z fotky to není poznat, musel by se otočit na záda)

Samička s vajíčky pod zadečkem

Králičí školka u babičky

A tohle je nejnovější přírůstek do našeho zvěřince - oblovka pruhovaná. Už mě stihla pokousat a oslintat nám okno.

Šnečí žranice (začíná zpravidla tak kolem deváté večer)

Ani naše Ježutka nesmí přijít zkrátka. (Dost mě překvapilo, že existuje speciální krmení pro ježky, ale zřejmě je velmi chutné - i když mně se to podle "vůně" tedy rozhodně tak nezdá.)

Ale hlavně, že je náš ježeček spokojený...

Nebehledi k nebi hledí

A/N: Můj mozek se opět rozhodl nesouvisle blábolit po vzoru loňských předmaturitních výkřiků ze tmy. (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Kambala je filet už zaživa

- tvarově akorát na pánvičku, jen pokapat citronem.

A slizounům na hlavě rostou stromečky.

Vyjmenujte tři živočichy, kteří aktivně ryjí v písku:

Pštros.

Rak. (Na útěku před mamutem, inspirován pštrosem.)

Mamut. (Aby se nemusel dívat na svou donebevolající hloupost.)

Ale aspoň, že ten písek je před jeskyní.

Tentokrát mamut vytrvá.

Úterý

Prý jsem tele.

Tele s inteligencí nejznámějšího zástupce řádu hrabaví.

A hrabe mi, samozřejmě.

(Aspoň, že mám upřímné kamarádky.)

Středa

Pozoun je stále totéž co trombon.

Trombonista má stále tytéž kalhoty

a jen pár šedivých vlasů navíc.

Strašidlo Vindyš břinklo na činely.

A to je konec pohádky.

(Hlavně, že přišel teplý Vaněk.)

Čtvrtek

Jde oblovka, oblovka s máslem

a potká oblovku s máslem se salámem.

"Můžu jít s váma?"

Místo dvou malých roztomilých šnečků

mám teď na krku

čtrnáct nechutně žravých achatin.

Musím si dát pozor na omítku.

Pátek

Chtěla bych být Bellis perennis

- krásná a vytrvalá -

ne ta modrá kytka,

která každou chvíli ztrácí hlavu.

Na cembale rozhodně nenajdete nápis "lilek".

A upřímná vřelost bolí víc než zmatený chlad.

(Musím dát ještě leccos dopořádku.)

Sobota

Ráno mě vzbudil liják

jako z příběhu o výletě s paní Láryfáry.

Chtěla jsem najít pirátskou minci

- pro štěstí, které budu potřebovat -

ale místo toho jsem si vyzkoušela SN2 substituci

na svém deštníku.

Cedníkovali jsme

a pozorovali vylarvování.

(Kukla jepice je nesmysl,

a přesto mi tak přirostla k srdci.)

Kukačka nekuká, to kukaččák.

(Doufám, že nebudu muset prát šátečky, nenašla bych sílu.)

Tentokrát jsem raky opravdu viděla.

Snad se mi ještě poštěstí uvolnit tu napodobeninu ataxanthinu.

Aby už nebylo pozdě.

Něděle

Přát druhému člověku štěstí je někdy tak těžké

jako procházet se v bouřce beze strachu.

Ale ještě těžší je dívat se na cizí neštěstí

bez možnosti jakkoliv pomoci.

Rozrazil neopadává.

Ale když nebe se tak snadno nechá dojmout...

Nebehledi k nebi hledí

A/N: Můj mozek se opět rozhodl nesouvisle blábolit po vzoru loňských předmaturitních výkřiků ze tmy. (Bude průběžně aktualizováno.)

Pondělí

Kambala je filet už zaživa

- tvarově akorát na pánvičku, jen pokapat citronem.

A slizounům na hlavě rostou stromečky.

Vyjmenujte tři živočichy, kteří aktivně ryjí v písku:

Pštros.

Rak. (Na útěku před mamutem, inspirován pštrosem.)

Mamut. (Aby se nemusel dívat na svou donebevolající hloupost.)

Ale aspoň, že ten písek je před jeskyní.

Tentokrát mamut vytrvá.

Úterý

Prý jsem tele.

Tele s inteligencí nejznámějšího zástupce řádu hrabaví.

A hrabe mi, samozřejmě.

(Aspoň, že mám upřímné kamarádky.)

Středa

Pozoun je stále totéž co trombon.

Trombonista má stále tytéž kalhoty

a jen pár šedivých vlasů navíc.

Strašidlo Vindyš břinklo na činely.

A to je konec pohádky.

(Hlavně, že přišel teplý Vaněk.)

Čtvrtek

Jde oblovka, oblovka s máslem

a potká oblovku s máslem se salámem.

"Můžu jít s váma?"

Místo dvou malých roztomilých šnečků

mám teď na krku

čtrnáct nechutně žravých achatin.

Musím si dát pozor na omítku.

Pátek

Chtěla bych být Bellis perennis

- krásná a vytrvalá -

ne ta modrá kytka,

která každou chvíli ztrácí hlavu.

Na cembale rozhodně nenajdete nápis "lilek".

A upřímná vřelost bolí víc než zmatený chlad.

(Musím dát ještě leccos dopořádku.)

Sobota

Ráno mě vzbudil liják

jako z příběhu o výletě s paní Láryfáry.

Chtěla jsem najít pirátskou minci

- pro štěstí, které budu potřebovat -

ale místo toho jsem si vyzkoušela SN2 substituci

na svém deštníku.

Cedníkovali jsme

a pozorovali vylarvování.

(Kukla jepice je nesmysl,

a přesto mi tak přirostla k srdci.)

Kukačka nekuká, to kukaččák.

(Doufám, že nebudu muset prát šátečky, nenašla bych sílu.)

Tentokrát jsem raky opravdu viděla.

Snad se mi ještě poštěstí uvolnit tu napodobeninu ataxanthinu.

Aby už nebylo pozdě.

Něděle

Přát druhému člověku štěstí je někdy tak těžké

jako procházet se v bouřce beze strachu.

Ale ještě těžší je dívat se na cizí neštěstí

bez možnosti jakkoliv pomoci.

Rozrazil neopadává.

Ale když nebe se tak snadno nechá dojmout...